Osudný zítřek nadešel s přechodnou zmateností. Všecko bylo do puntíku připraveno a najednou je tu plno věcí, na něž předem nevzpomněli, a plno věcí, které je v poslední chvíli nutno udělat jinak. Drožkáři, posluhové, povozníci a zasilatelé přivážejí od rána kufry, bedny, klece a zase kufry, neznámí lidé shazují se sebe kabátsy a komandují s jeviště muziku i režiséra, prohlížejí závěsy, lezou do provaziště, zkoušejí podlahu, měří si na kroky jeviště, hádají se o šatnu, vytahují zavazadla, dožadují se vody, vykládají kapelníkovi o partituře, odkukd se má kam vrátit, shánějí se v kanceláři po adresách bytů a po nejbližších obchodech, vracejí se do hlediště, seznamují se a už spolu klábosí, kdo odkud jede, jaké tam bylo angažmá, jaké publikum, jaké byty, jaká strava. je to zmatek, ale ti lidé jsou přitom klidní, jen když se brzo dostanou na řadu a když cítí pochopení pro svou věc. Zkoušky běží jako když namaže, ale karas z nich mnoho nemá pro své ocenění, málokterý ukáže, co vlastně dělá, většinou jenom naslouchají své muzice, jde-li přesně tak, jak jsou na ni naučeni. Uprostřed odpoledne Karas ani nedočká konce a posílá do tiskárny, aby to pro dnešek vytiskli tak, jak to sestavil.
Bože, jaké je štěstí, že si ponechal orchestr, který už tu hrál za pana Breburdy. Ukazuje se, že tlusťoučký kapelník Pacák je velký rutinér, kterého nic nepřivede z míry. Vyzná se v těch všelijak opisovaných, slepovaných a skládaných notách, ve škrtech a přípiscích, sám si tu a tam přidělá znamínko, které dosud nebylo zapsáno, a jeho brejlatý pomocník opatrně už skládá noty tak, jak večer půjdou za sebou.
A večer už je tady, Karas musí po direktorském zvyku do předsíní, vymakávat valící se davy, kouká jako ostříž, nespatří-li mezi nimi nějakou známou hamburskou tvář, jíž by mohl říci: "Pan hrabě Orsini?" Ale nepoznává nikoho, jen ví, že je tu dobrá nálada, že lidmi proudí sympatie a radostné očekávání. Hudba už uvnitř hraje, plynové plamínky v hledišti se přitahují, rampa září, je třeba proběhnout zákulisím. Všecko v pořádku, hlásí klidně Kerholec, všecko v pořádku, kývají vesele sněženští hoši, všecko v pořádku,zaznívá spokojeně ze šaten, u nichž letmo zaťuká. A Kerholec už zvedá ruku, dvě tanečnice v závojích se rychle pokřižují, ještě si šoupnou nakřídovanou podešví o podlahu, a už se opona zvedá, intráda se valí na scénu, dvě nalíčené tváře ustrnou v úsměv, tělo se vypne, pět taktů, šest, sedm, osm - teď!
Karas mrkl narychlo do prosceniové lóže. Byla prázdná; inu ovšem, je ještě příliš brzy! A již spěchal vnějším obloukem nahoru na balkon, odkud chtěl sledovat své první představení jako divák. Hned první číslo vzbudilo jeho námitky. Ta děvčata ohlásila, že tančí v červeném kostymu, a teď mají fialový. Závěs se k tomu nehodí - zítra hledat jiný!
Po tanečnicích jde xylofonista - můj ty bože, jak měl ten Bureš pravdu! Druhé číslo a má pět opon. A publikum je rozkuráženo. Teď komický ekvilibrista... ano, berou to, už je bouda v náladě. Teď jen neztratit tempo. Ne, hoši se tuží, sotva dozní potlesk, může jít opona vzhůru. Tři Romanoffs, moderní gladiátoři. Albert van Dyk, imitátor dirigentů. Rolf, veselý kouzelník, Three Stars, tři krasavice na bradlech. Ikarské číslo, ano, ale tu bude lépe to přehodit dát kouzelníka mezi ty atletky a ikarce. Miss hariet, psi a kočky. Bouřlivý úspěch. Pausa.
Karas letí do léže číslo 5, tam je Helena s Alicí a s hochy a s nimi Smetana. Rozzářené úsměvy, trojí silné, kamarádské stisknutí ruky. Obě ženy tomu přece rozumějí a jsou spokojeny. A potvrzují mu, že publikum je nadšeno. Nezkazí-li se to v druhé půli - a obě honem klepají na bariéru, - je to hned napoprvé velký, strhující sukces.
Výborně, a teď rychle do zákulisí, za Kerholcem. Ten už něco ví z druhé strany. Co říkají ti, na kterých nejvíce záleží. Ti, kteří už projeli půl světa. Kerholec zdaleka spokojeně mrká.
"Dobré to máš, Vašku! Všichni jsou v náladě. Dávno prý už nezažili tak animovanou premiéru. A už se ptají an tebe, co jsi zač, žes tohle tady vykouzlil. Praha prý bývala těžkopádná a nerada tleskala".
Na jevišti stavějí mříže pro lední medvědy. V uctivém oblouku je obchází Frans Steenhouwer a kýve na Karase.
"Publikum je, Vašku, veskrze spokojeno. Biletáři i číšníci už to hlásili. Taky lóže jsou v náladě. Prodlužte přestávku asi o deset minut. Je více objednávek na večeře, než restaurace počítala. Aby se to aspoň rozneslo při světle. A mám ti připokmenout hraběte Orsiniho".
"Pravda, Karle, zařiď to s tou přestávkou: přidat osm minut. Ale víc ne. Bojím se, že se příliš zpozdíme".
Karas se zastavil před prosceniovou lóží a kývl na uváděčku, je-li obsazeno. Odpověděla, že ano. Prý starší pán, v redingotu. Karas zaklepal. Uvnitř se ozvalo:
"Volno!"
Po česku! Copak hrabě Orsini...?
Karas stiskl kliku.
Otevřel a vykulil oči.
Před ním stál seržán Ferenc Vosátka v póze neobyčejně důstojné.
"Ferenc, - tos ty?"
"Ano, seržán Vosátka Ferenc, jak ho Bůh stvořil a čeští krejčí v Hamburku ošatili. Vosátka Ferenc, alias hrabě Orsini. jak říkával Honza Bureš: Co srdce pojí, ani Vltava s Labem nerozpojí. Doufám, že jsem si dost podoben, že tě otázka totožnosti neuvede v pochybnost. A myslí-li snad Vaše Direktorská Svrchovanost, že jsem jen klam a mámení smyslů, račiž se mnou ihned usednout ke stolku, kde slušná láhev Veuve Cliquot tě přesvědčí o mé bytelné tělesnosti".
"Ale co to bylo za komedii s tím titulem?"
"Velmi prosté, pozdní slávo Humbertů: předpokládal jsem, že budeš den před premiérou v náladě značně pokleslé. A abych ti tak říkajíc zvedl mandélky, poslal jsem ti tu blahopřejnou depeši..."
"Opravdu, Ferenc, velmi mi prospěla. Už jsem byl všecek zoufalý. Hlavně jsi hodný, že jsi přijel. To je překvapení! A nechceš jít k našim? V prvním pořadí jsou Helenka, Alice Kerholcová, Bureš..."
"Avanti, signore! Hrabě Orsini prosí, aby byl uveden k slavnému dvoru humbertovskému".
Zbytek večera byl tak krásný a radostný, že Bureš-Smetana všechny lehce přesvědčil, že nelze tak šťastný počátek ponechat bez oslavy. Když se představení skončilo, vzkázali pro Steenhouwera, Kerholce a Karase otce. První dva přišli brzy, třetího museli chvíli hledat. Našli ho v orchestru. při posledním čísle si tam přinesl řžidli, aby si mohl zatroubit marš na rozloučenou, slavný Pochod Cirkusu Humberto, Leopolda Selnického opus číslo 1.
"Náš marš!" zvolali všichni v ředitelské lóži radostně, když se dole ozvala jeho intráda.
"Ano, náš marš", přikývl Vašek. "Pochod Cirkusu Humberto se bude hrát, dokud zde bude Theâtre Varieté Humberto. Ať žije dál vše, co může ještě žít!"
"A co je se Selnickým?" zeptala se Alice.
"O toho už je postaráno", odpověděl Vosátka. "Jmenoval jsem ho prvním klimprkastelánem Námořníkovy nevěsty. Dostal piano rozměrů menší bachraté bárky a zakotvil s ním v everovýchodním koutě Moře Karaibského, v Zátoce Jamaiské. Jméno pak obdržela tato zátoka podle mocné láhve rumu, která se jako maják zvedá na klavární desce místo svícnu. Několik zkoušek jasně prokázalo, že rum osvěcuje našeho Selnického znamenitěji než žárová punčoška. I sedí tam a hraje černošské písně a mexické tance a zpěvy pamp a jeho sláva roste ponenáhlu od ústí Orinoka až k Rio Grande del Norte".
III
Pan Dvořák, portýr divadla Varieté, zaslechl, jak před vchodem zastavila drožka. Vykoukl oknem a viděl, že z drožky vystupuje starší pán, pán tak ušlechtile krásný, vznešený a důstojný, jako by to byl sám státní rada Goethe. Karlínský pan Dvořák sice neměl tušení, že byl nějaký státní rada Goethe, ale pochopil, že je to významná návštěva. Proto vyšel z vrátnice, otevřel dveře a hluboce se uklonil.
"Dobrý den", řekl neznámý německy, "kdepak je zde ředitelství?"
"Koho mám ohlásit, prosím?" zeptal se pan Dvořák, víc ze své zvědavosti než ze služební nutnosti.
"Bimbam", odpověděl vznešený cizinec.
"Jak prosím?"
"Bimbam!" odpověděl neznámý znovu.
"Moment..." řekl pan Dvořák a vyjeven zalezl do vrátnice k domácímu telefonu. Ve Varieté byl zaveden domácí telefon, neboť co se v Karlíně usadil inženýr Křižík, patřilo k místnímu patriotismu zámožných domů podporovati mladého vynálezce.
"Haló", zavolal pan Dvořák pana Steenhouwera, "je tu nějaký nóbl pán a chce do ředitelství".
"Jak se jmenuje?"
"To je to, pane sekretáři, já se to stydím opakovat. Snad jsem mu nerozuměl, ale dvakrát jsem se ho ptal a on mi po každé řek takovou nemožnou věc. Prý Bimbam..."
"Ach, Bimbam Bimbam?"
"Ne, jen Bimbam!"
"Ale to je Bimbam Bimbam".
"Moment!"
Pan Dvořák vystrčil hlavu z vrátnice.
"Pan Bimbam Bimbam?" zeptal se toho vznešeného.
"Ano. Bimbam Bimbam".
"Tak tedy jó", křikl pan Dvořák do telefonu, napůl už z toho blázen, "Bimbam Bimbam".
"Tak přece Bimbam Bimbam", odpověděl Steenhouwer, "ať přijde nahoru".
"Prosím, pane Bimbam Bimbam", vylezl zase pan Dvořák, ale už se tak neukláněl, "ráčej po schodišti do prvního patra, pane Bimbam Bimbam, a první dveře vlevo, pane Bimbam Bimbam..."