"Jsem Bimbam Bimbam", představoval se nahoře Steenhouwerovi, "to první je příjmení, to druhé je osobní jméno. Do seznamů pište tedy obráceně Bimbam Bimbam a nikoli Bimbam Bimbam".
"Samozřejmě, pane Bimbam", usmál se Steehouwer, dívaje se s neskrývaným překvapením na vysoké čelo, krásné velké oči, orlí nos a pěkně vykrojená ústa pana Bimbama. Pan Bimbam vypadal jao starořímský senátor a to právě bylo Steenhouwerovi podivné. Neboť pan Bimbam byl nejslavnější komik let devadesátých, dvacet minut prý publikum řičí smíchy, když se objeví na scéně. A tu stojí před ním tak, že přehodit si togu, mohl by ihned hráti Caesara.
"Váš příchod je ovšem pro nás velkým překvapením", pokračoval Steenhouwer, "jste snad první artista, který přijíždí mimo termín".
"Ano. Ale to je proto, že přicházím do Prahy po prvé. Ještě jsem tu nikdy nebyl. Pro mne je hrozné pomyšlení pracovat před obecenstvem, které neznám. Každé město má jiné publikum. Kdybych byl na scéně tři čtvrti hodiny, celkem by mi to nevadilo. Ale já to mám rozpočteno na dvacet minut a to nemohu ztrácet každý den pět minut na zápas s diváky, abych je dostal do nálady. Já je musím chytit hned. Proto jedu do města, kde jsem po prvé, o týden, o deset dní dřív studovat publikum. Je to ztráta čtrnácti dnů, ale to už musím počítat k režii. Až sem pojedu po druhé, musí se lidé hnád deset dní před termínem k podniku, ne já".
"Nepochybuji o tom, a proto je nám líto, že už napoprvé jste nám podepsal jen na čtrnáct dní a ne na celý měsíc. To by se teprve toho využilo".
"A co kdybych se nelíbil? Ne, vážený pane, člověk nesmí být opovážlivý. Publikum je hrozný tvor a našinec na scéně si jím nikdy není předem jist. Toť se ví, mohlo by i to být jedno, kontrakt je kontrakt a škodu by si odneslo ředitelství. Ale tak se já na to nedívám. Žádám o velkou gáži, ale chci ji podniku vydělat. To patří k dobrému pořádku světa. Jakpak je to v Praze s ubytováním? Víte, potřebuji byt, kde mohu dupat a řvát. Jsem jinak velmi spořádaný nájemník, ale mám jednu slabost. V každém městě chodím po vetešnících a kupuji stré hadry. Klobouky, čepice, šaty mužské i ženské, uniformy, livreje; ti hadráři mě všue považují za tichého blázna. Kdybych byl tichý blázen! Ale to já si to snesu domů, oblékám si to před zrcadlem, a když z toho vyleze nějaká pitomina, začnu řvát a skákat jako blbec. Nevím co to je. Jsem přece docela klidný, normální člověk slušného chování, ale když na sebe navléknu cizí mundur a on se mi líbí, vjede to do mne z těch šatů jako elektřina, najednou se cítím třebas jako hasič a už řvu, jako by hořelo. Víte, to je hrozná nátura, já se vám za ni docela stydím. Do hotelu s tím nemohu a k nervosním kvartýrským taky ne. Ale co je to platno, když tak doma dva nebo tři roky denně hodinu řvu jako hasič, vyjde z toho přece jen pět inut pro jeviště a čtyřikárt takových pět minut stačí na živobytí. Divná živnost, co?"
Steenhouwer vytáhl seznam bytů. Množství paniček z Karlína, Poříčí, z Florence se ucházelo o ubytování artistů. Byli to vzácní podnájekmníci, pořádní, skromní, šetrní, nikdy nepřicházeli příliš pozdě, nikdy nezpůsobili žádnou nepříjemnost. Odespali si svých patnáct nebo třicet dní, zaplatili, naložili kufry, zmizeli ve světě a za pět nebo za deset let se najednou objevili, jako by tu byli včera, a dožadovali se téhož pokoje, téže ranní kávy s rohlíky a téže obsluhy jako tehdy.
Varietní artisté byli malá, ale důležitá složka karlínského života a sám Karas jako ředitel od první chvíle cítil, že jsou to jiná odrůda téhož štěpu než cirkusáci. V cirkuse jeli všichni stále pohromadě, většinou spolčeni na celý život. Byla to jako vesnice na kolech, vezli si s sebou stále svůj domov se všemi jeho vzájemnými pletkami, trudy a radostmi, které vytvářely opravdové společenství. Cirkusáci byli všude doma, varietníci byli všude cizí. Neměli s kým si pohovořit, neměli krom svého vystoupení žádných zájmů, bloumali světem v trvalé zamlklosti a probudili se jen, když se setkali s jiným artistou. Pro žádnou skupinu lidí nebyl pojem "denního stolu" tak důležitý jako pro lidi z varieté. Praha, Vídeň, Paříž, Varšava, Londýn - život pro ně byl tam jenom v té a v té kavárně, jejíž adresu měli ve svém odborném listě a kde se mohli sejít s lidmi stejného cechu a osudu, aby s nimi vedli věčně tytéž hovory o jízdních řádech a celních prohlídkách, o ředitelích a kapelnících, o tom, který společný známý byl kde v kterém programu a kde nastala nějaká změna ve firmě, jak říkají společenství aspoň dvou jevištních umělců. V tomto trudném, studeném a samotářském životě byl každý dočasný byt velkou a důležitou událostí. Hotel byl pro ně stejné poustevničení jako ostatní život a byl jim i drahý, kdežto byt v rodině jim dával za menší peníze i kousek prostého lidského styku, kousek životního tepla. Notýsek s adresami bytů byl cestovní nezbytností každého z nich, nazdažbůh si do budoucna zapisovali každou informaci o kvartýrských kteréhokoliv města v Evropě, a když zůstali u kavárenského stolu nebo ve vlaku sami, byla to jejich věčně poutavá četba. Jedny zápisy jim budily vzpomínky na někdejší pobyt a jiné rozpoutávaly představy o příštím pohodlí a blahobytu.
Někteří jezdili se svými manželkami, které však byly postiženy stejnou nostaligií života bez kořenů a bez domova. Část jich měla aspoň jeden kout ve světě, do něhož se v letních měsících vracela k osvěžení a odpočinku. Nehůř na tom byli ti, kteří se oženili s artistkou a z nějakého důvodu nemohli s ní utvořit firmu, ba ani být v témž programu. To postihlo i švýcarského konservatoristu Ludvíka Wächtra, který jednoho dne shledal, že má mnohem větší úspěchy jako komik na scéně než jako druhý houslista v orchestru,dal si směšné jméno Bimbam Bimbam a začal jezdit světem jako clownský humorista. Na jedné štaci se zbláznil do krásné Chorvatky, která předváděla volnou dresuru foxteriérů. Vzali se a jezdili spolu, ale po čase se museli rozejít. Její psíci se tak zamilovali do svého veselého pána, že je paní Wächtrová nemohla zvládnout. Pokud byl Bimbam Bimbam někde v zákulisí, pracovali foxteriéři nepozorně a nedbale; když měl sám své vystoupení, řvali v klecích a dobývali se k němu, že byli z toho úplně uštvaní. Paní Wächtrová se pokusila nejbláznivější z nich vyměnit, ale nebylo to nic platné, přítulnost k panu Wächtrovi působila jako nákaza na každé nové zvíře ve smečce.
"Má zlatá Milico", řekl jí jednou Bimbam Bimbam, když se psi vydrali nějak z košů a vřítili se vprostřed jeho čísla na jeviště, "nedá se proti tomu nic dělat - já mám patrně vyslovený fox appeal!"
A na vahách mezi manželstvím a psíky rozhodli se po rtisticku pro psíky a dali rozkaz agentuře, aby je rozvedla. Od té doby se Bimbam Bimbam setkal se svou Milicou a jejími foxteriéry jen tenkráte, když měl nastoupit do neznámého města. Ze čtrnácti důn, které si uvolňoval pro ohledání publika, čtyři věnoval návštěvě u své paní.
"Pořád je to hezčí", říkával spokojen, "než manželství krotitele Barona s krotitelkou Irmou Condé. Ti se vzali z čisté dompteurské vášně. On má čtyřiadvacet tygrů, ona má dvacet lvů. Snili o tom, jaký to bude harmonický žovit, ale do svatby se ještě nenašlo varieté, které by do jednoho programu angažovalo čtyřiačtyřicet bestií. Člověk míní a němá tvář mění".
Pan Bimbam Bimbam byl na rozdíl od většiny artistů znamenitý společník, přívětivý, hovorný a dětinsky veselý. Chodil vznešeně, vypadal majestátně, ale když cítil, že se po něm lidé dívají a že si šeptají, co je to asi za zamenitou goethovskou osobnost, najednou si nasadil klobouk napříč, ruku strčil za vestu a rázem jim udělal z Goetha Napoleona. Rád si poklábosil s personálem a zvláště pan Dvořák v portýrce byla jeho oblíbená denní zastávka. Jednou si všiml, že pan Dvořák volá z vrátnice svépozdravy ještě dřív, než se přicházející objevil u dveří nebo u okénka. Pan Bimbam se ho zeptal, jak to dělá, že o každém předem ví, a pan Dvořák se mu přiznal, že si navykl rozpoznávat všecky domácílidi podle kroku. To bylo něco pro pana Bimbama; za tři dny už šel po schodišti týmž lenivým, šoupavým krokem jako Steenhouwer a hrozně se chechtal, když se z portýrky ozvalo:
"Dobrý večer, pane sekretáři!"
Velmi byl pan Bimbam překvapen, když se setkal s ředitelem Karasem. Vrtěl hlavou, jak je poměrně mlád, ale ještě víc byl udiven, když v něm poznal člověka z praxe, který sám opravdu mnoho dovedl.
"Vy jste bílá vrána, direktore", říkával Vaškovi, "ředitel, který něco umí, ten už bude pomalu existovat jen ve vykopávkách. Kam člověk přijde, všude je rozvalen jen pan podnikatel se svou spekulací a vedle něho bývalý obchodní cestující jako odborný ředitel. Jejich první starost je mít kožich a cylindr a prsteny a těžké cigáro v bílé špičce a vypadat nějak prominentně. To je vám až komické, jak teď člověk natrepí pořád týž typ a tentýž předstíraný tyátr. Za mých maldých let bývali direktoři lišáci, všelijací bývalí šlejfíři z jarmarku, ohromná sorta tažených chlapíků, v kterých se člověk hned nevyznal a s kterými si musel chvilku pohrát, než jim přišel na jejich chytristiku. Ale v každém z nich něco bylo. Kdežto teď ani člověk nemusí zaťukat a už to duní prázdnotou. Zato dělají figuru. Figuru přede mnou, který bych jim předvedl milion figur, každou jinou! Jen figuru té slavné dnešní prominentní osobnosti bych jim nedělal, to by bylo pod mou důstojnost! Tomu se učí až každý agent s vázankami, jak si má sednout a povytáhnout kalhoty, jak si má nad stolem promnout ruce, jak si má uhladit vlasy, jak se má tvářit unaveně nebo lhostejně. Věříte, že jsou už direktoři divadel a cirkusů, jejichž největší pýchou je, že byli jmenováni komerčními rady? To je ta hrůza nové doby: tady jde chlap beze zbraně mezi tygry, tady jiný letí vzduchem třicet metrů nad zemí a jiný žonglíruje osmdesátikilové koule a nad tím vším leží roztažen pan komerční rada, který před deseti lety zkrachoval s prádlem nebo s dutinkami na cigarety. Věřte mi, vy jste bílá vrána, ale jen se proboha nepočerňte. Vy jste přece dost silný sám za sebe, abyste nemusel nabírat alury prominentní osobnosti".
Čím více pan Bimbam poznával Vaška ve všech způsobech jeho jednání, tím více byl jím nadšen.
"Váš synovec je v nejkrásnějším rozběu", říkával důvěrně Steenhouwerovi, když se trochu zasvětil do domácích poměrů, "vydrží-li, bude Varieté Humberto rájem artistů a světovou slávou vašeho města. Všecko se dnes řítí do humbuku, on věří práci. A věří lidem, to ani on sám neví, co jim dává. Většina lidí je z dobrého materiálu, ale neví o tom. Teprve když cítí důvěru, poznají, že s tím dobrým, co v nich je, mohou taky dobře hospodařit".
Večer však byl pan Bimbam Bimbam málomluvný a skoro nezvěstný. Potuloval se pořád po hledišti tísnil se o přestávce v kuloárech a druhý den přicházíval do ředitelství a jen vrtěl hlavou.
"Podivuhodné obecenstvo", říkal, "já si s ním nevím rady. Všude, víte, má publikum nějaký určitý, výrazný charakter, nějakou dominantu. Někde je od základu veselé a rozpustilé. Někde je těžkopádné a nechápavé. Někde je dětinské a prostomyslné. Tomu se člověk může přizpůsobit a podle toho nanášet barvy. Ale tady je to všecko nějak složitější. Ti lidé přicházejáí sem do zábavnío podniku jako s trémou. Jako by nevěděli, co je čeká. Jsou zaražení, jsou chladní, člověk by si někdy zoufal, jaký je to led. Ale přitom jim nic neujde, všecko vidí, i chybičku i dobrý trik, všeho si všimnou a všecko ocení. A pomalu se dostávají do varu. Nevím ještě čím, ale myslím, že muzikou. Nejen tou, která se hraje v orchestru. Je ještě jiná muzika, ta, o které se nepřednáší na konservatoři. Víte, každá dokonalá věc je svým způsobem muzikální. Ti lidé zde to nějak vnímají, protože docela zřejmě vidí, jak se rozzáří, když se něco dokonalého provede. A pak je v nich také šelmovství. Dovedou se smát, až slzí. Nevím, jak to všecko spojit. Řekl bych chytrost a dobré srdce, ale to je těžko určit jen tak ze vzduchu. Ale povím vám, že pan Bimbam Bimbam má s tím starosti. Myslím, že bude nejlépe, když pan Bimbam Bimbam před těmito lidmi zanechá spekulace a bude prostý a lidský".
Pak přišla chvíle, kdy Bimbam přestal filosofovat a zalezl do své šatny, aby se soustředil. Večer se objevil změněn v groteskně směšnou figuru, tlachal pošetilosti, pdal a potácel se, maličký lidský červíček, kterému se přihodí padesát nehod v pěti minutách, ale který pořád vytrvale pokračuje ve svém. Lidé v hledišti zrovna třeštili smíchem a sympatiemi. Bimbam Bimbam se stal heslem dne a připravil divadlu Humberto patnáct vyprodaných představení.
"Co tedy pro příští rok? Zavážete se nám na celý měsíc?" ptal se ho Václav Karas, když se program končil.
"Ano", plácl pan Bimbam Bimbam do nastavené dlaně, "a stačím-li si vymýšlet nové věci, chtěl bych tu být každý rok. Pracovat pro toto divadlo a pro tohle publikum!"
IV
Nejspokojenější v novém prostředí byl snad Antonín Karas. Jeho první čin byl, že před prahem ředitelny, než do ní vstoupil, vyňal portmonku a těžkými prsty z ní vylovil papírek. Rozbalil jej: byl v něm lesklý dvacetifenik. Ten dvacetifenik, jejž Vašku dostal, když po prvé nosil lvíčata. Nyní vytáhl Antonín Karas z kapsy kladivo a hřebík, poklekl a památný ten penízek přibil pro štěstí na práh. Pak teprve vstoupil dovnitř.
Divadlo byla haluzna nesmírná, ale jemu se měnilo v rodnou chalupu. Prolezl je od půdních trámů až do sklepů, proklepal zdivo, prohlédl maltu, omakal nátěry, přezkoumal kliky a zámky, kohoutky a pípy a už viděl plno věcí, které bude nutno kus po kuse vyspravit. Večer proletoval jak ostříž mezi šatnářkami a biletáři, kolem bufetu a restaurace, mezi pokladnou a orchestrem, ale ve dne byl z něho ten starý zednický fuškář a melouchář, který pořád měl kde co vylepšovat. Na zimu by byl nejraději ucpal všechna okna mechem, naštípal dříví, ovinul pumpu slaměnými provazci a do kotců na dvoře strčil krmníka; to však v divadle nešlo a Karas si své venkovštější radosti našel ve Smetanově mlýně. Dvakrát třikrát v týdnu si tam zaskočil, aby si popovídal s Burešem o starých časech. Ale to nešel nahoru do měšťanského salonu pana otce, kde se blyštil empirový nábytek se starými hodinami s orlem a zeměkoulí, s porculánovými soškami a vázami, s rytými sklenicemi a s podobiznou Smetanových rodičů v miniatuře na slonové kosti, ve voskovém reliefu pod sklem, v černých stříhaných siluetách a v blednoucích daguerotypiích. To si raději zašel dozadu do mlýnice tohoto starobylého mlýnu hřebenáče a ponenáhlu jako starý sekerník opravil kobylici, vylepšil lub a zavěsil pod koš nový korčák. Od rna do noci měl tak pořád co dělat; a když se na jevišti objevilo poslední číslo a šatnářky se připravily na závěrečný ruml a biletáři se rozsestvili u všech východů, aby je včas otevřeli a zahákovali, Antonín Karas vklouzl na svou reservní židli v orchestru a znamenitě si na rozloučenou s bohatým dnem zatroubil Pochod Cirkusu Humberto.
Některý den mu to všecko ještě nestačilo. Vyčkal v portýrce u pana Dvořáka, až všichni odevzdali klíče svých skřínek a dveří, popřál jim i panu Dvořákovi dobré noci a vyklouzl ven, dolů na Poříč, do Bílé labuti. V letních měsících tam ještě zastihl zahradní koncert kapely 102. pěšího pluku, v zimě si našel místo mezi poříčskými sousedy v předním táhlém kvelbu restauračním. Byli to starší zazobaní živnostníci a obchodníci z okolí, pekař, brašnář, konfekčník, čepičář, železní, jak je tak nahromadila ulice, zachytávající nával venkovského lidu. Některý z nich byl i domácí pán a všichni tu při truňku hořkého ležáku s hustou bílou čepicí spokojeně přemílali pražské sensace. Tehdy to byli ponejvíce zprávy o chystané výstavě; to bylo plno řečí o tom, co se tam připravuje, jaká kolosální produkce je Průmyslový palác, celý ze skla a železa, jakou za ním inženýr Křižík chystá fontánu, co tam bude všelijakých pavilonů, vždyť i tuhle karlínský Srnec, špeditér, se chlubí, že tam bude mít dva, a je z toho celý jelen. Ale hlavně si tu ti popiječi libují, co tam bude pivovarských pavilonů, restaurací, ochutnaváren, vináren a uzenářských i lahůdkářských kiosků, i turecká kafírna tam bude i bodega a dva Češi z Brím prý tam zařídí pravý American bar s černochy, takže Pražáci, doufejme, žízní nezajdou a budou mít celé léto kam chodit.
K tomuto stolu starousedlíků tedy přisedává Antonín Karas, a on, který nikdy nebyl příliš řečný, tady po šech starých zkušenostech rozvazuje, vykládá sousedům o cizích městech a zemích, jak se kde jí a pije a jaké jsou ve světě všelijaké ženské. Tu si ti poříčští zouové rádi ještě sklenici nebo dvě přidají na takový zajímavý rozhovor s panem inspektorem, člověkem scestovalým; a rozkuráží-li se trochu, jdou to ještě dorazit naproti k Buckovům nebo k Rozvařilovům, za zpěváčky, kteří mají sice již po programu, ale za pár piv rádi dají něco k lepšímu.
Tak si Antonín Karas, zedník, užívá krásného životního podzimu, konečně mezi svými, konečně mezi Čechy. A starý Kerholec jen na něho závistivě hudruje, což jemu se žije, Karasovi, když je sám, ale kdyby tak měl ženu a tři hladové kluky, to by se musel jinak uskrovňovat. A Karas se škvíří, jak to na sekáče placmistra dolehlo: s kolika ženskými ve světě frajeřil, až ho tuta zrzavá skřípla, ta ho dostala pod komando a pod pantofel; když si někdy přece jen odskočí na pivo, zouvá si už u karlínského viaduktu boty a doma po pavlači se šourá o špičkách. Ale kluci už mu rychle dorůstají, hezcí hoši to sjou, vysocí, urostlí, po mámě Engličance. A hodní hoši to jsou, do cirkusácké práce šli vždycky jakod diví. Nejednou na ně Karas koukal, že lítají po šapitó jako kdysi Vašku v novém a hned trojím vydání. Však je tady i Vašek měl rád a poctivě je všemu učil; asi mu, chudákovi, bylo teskno, když proháněl manéží Kerholčata a jeho vlastní Petřík byl zalezlý u strýce Franse s knížkou. A teď už je nejstarší z nich, František, Ferenc, po kmotru Vosátkovi, fit a na jaře půjde s cirkusem Henryho do světa. Sám si to místo našel a rodiče ovšem souhlasili, u Kerholců nevládla žádná sentimentalita. Za rok půjde k cirkusu druhý, Karel, a po dvou letech třetí, Honza. A Petříček Karasů bude zatím pilný student, osm let gymnasia, čtyři léta university, pak snad na rok někde jako volontér a pak už se postaví sám do života. Tak aspoň počítá jeho táta. Celkem se mu to kryje se smlouvou v divadle. Až bude o Petříčka postaráno, budou rodiče volní a mohou se vrátit ke kočovnému životu a obnovit zase Cirkus Humberto.
Václav Karas ví, proč občas tyto výhledy v domácím hovoru rozpřádá. Musí nějak utěšit Helenu, která v Praze, v té milé, srdečné, vlahé Praze začíná chodit jako bez ducha. Vašek chápe dobře, co se v í děje, rozsypal se jí překrásný domeček z karet. Najednou zmizelo všecko, co milovala, rodiče, přátelé, cirkus, koně, zvířata, maringotka, publikum, potlesk a ovace. Místo vábného putování světem najednou je připoutána k městu, kde většinouslyší cizí řeč. Z praktických důvodů si vybrala byt nedakeko Varieté, naproti v rohovém domě u dráhy. Hezký byt sám o sobě, ale jednou frontou oken jde proti šedivému pilíři železničního viaduktu. Celý den se tud ívají na kamenné kvádry, nad nimiž se jim nahoře občas vynoří obrys lokomotivy a vagonů. Utěšovali se předem, že pohled na jedoucí vlak je cosi veselého a příjemného, - kolikrát na svých zájezdech mávali z vozů a s koní rychlíku, který se s vlajícím rachotem řítil podél jejich cesty! Ale zde, běda, brzy poznali, že ve městě je to něco docela jiného. Vlaky se jim před okny valily zpomaleně, zesilujíce rachot kol a úpění kolejnic. Závoje dusivých dýmů, protkaných mastnými sazemi, snášely se do ulic a v noci hřmělo temné dunění spáčům do snů jako stle opakovaná hrozba. Den za dnem, noc za nocí se tu sunuly řady špinavých vozů s mechanickou pravidelností, rozdělujíce čas na úseky bezútěšné marnosti. Helena Karasová byla v tomto prostředí zachvácena neúkojným steskem. Ani úspěchy jejího muže, ani šťastné vyváznutí z rodinné katastrofy, ani srdečná oddanost Alice Kerholcové nedovedly ji vzpružit, a Vašek tedy v ní podporoval to poslední, co ještě udržovalo její vůli: vědomí povinnosti k dítěti. A jako sladkou odměnu za dlouhou zkoušku trpělivosti dával jí na konci té lhůty znovu zazářit nejsladší pro ni vidinu, Cirkus Humberto.
Jemu samotnému proběhla první sezóna jako voda náhonem. Přes to, že teprve sbíral první zkušenosti stálého divadla, měl program za programem stále přitažlivý a obliba, kterou si získal šťastným nástupem, zůstávala mu věrna. Divadlo obsáhlo půl třetího tisíce osob a ceny byly vysoké, lóže stála celé čtyři zlaté. Polovina jeho večerních představení vynesla vyprodaný nebo téměř vyprodaný dům, odpolední pořady o nedělích byly vyprodány vždycky. Pan Achilles Breburda, který měls vé zkušenosti, gratuloval mladému řediteli a horlivě uznával jeho obratnost v sestavování poutavého repertoáru. A Frans Steenhouwer si mnul ruce, když účtoval vysoké příjmy pokladny i stoupající podíl z výnosu restaurace. Kdyby se to udrželo, bylo by Varieté Humberto zlatý důl.
Ale ještě sám závěr prvního roku je poučil, že jejich možnosti nejsou nekonečné. Přes rady Breburdovy chtěl Vašek pracovat až do konce června. Pražští jeho přátelé ho v tom utvrzovali, slibujíce mu nový vydatný zdroj příjmů v nesčetných cizincích, které do Prahy přivábí zemská výstava. Zatím však od chvíle, kdy se výstva otevřela a kdy se Praha octla v horečce svých slavnostních dnů, návštěvy ve Varieté silně ochably. Všecko se hrnulo jenom na výstavu a zůstáalo tam až dlouho do noci.
Bylo to jako jedno veliké národní opojení. Sto let práce a vývoje České země stálo tu na odiv v tisícerých exposicích a ze všeho toho bohatství tvorby a výroby rostla bezpečná jistota nového příštího rozmachu. Lidé byli omámeni velkolepostí a mnohostí podívané, byli uchváceni ruchem, který se na výstavišti rozvíjel, radovali se ze slávy, která se na Prahu snesla. A nemohli se večer rozloučit s výstavou, dokud nezašli k barevným zázrakům tryskajících a padajících vod, kde se jejich nadšení z krásy a velikosti slilo s citovým dojetím a uvolnilo si ve vlahé letní noci zpěvem vroucí písně Tylovy.
Výstava, výstava, výstava bylo jediné heslo města i země. Všechno bylo obráceno tam ke Královské oboře, všechno žilo radostným rytmem výstavní slávy. I ti národní zpěváci v lidových šantánech se přizpůsobili mocnému proudu. Kuplet mladého kandidáta mediciny Prágra stal se vůdčím motivem všech výstavních radovánek: "Vždyť jsme jen jednou na světě... mládí a láska odkvete... stáří přichází kvapem vstříc... tak mladí se nesejdem víc!"
A ti, kteří chtěli této mladosti užít, zpívali si nejnovější odrhovačku:
Kdo máš prach a nejsi cápek
a miluješ legraci,
zajdi sobě na výstavu
po té denní štrapaci...
A večer jim všechny kapely ve výstavních restauracích a vinárnách musely znovu a znovu hrát Šeborův pochod: "My jsme páni od fontány..." Kuplet, který se stal hymnou.
Výstava žila, ale co nebylo v jejím ohnisku, pohasínalo. Také Théâtre Varieté Humberto na kraji Karlína zůstalo bez návštěv a Václav Karas doplatil na ten pokus vydatnou částkou svého zisku. pak na něj po prvé dolehlo, co dosud za celého života nepoznal: neměl co dělat. První týdny se pokusil užít světa jako ti druzí. Denně putovali s Helenou na výstaviště. Ale to bylo příliš málo pro jejich energické povahy. Dali tedy Petříčka do opatrování dědečkovi Karasovi, který s ním odjel na prázdniny do Horní Sněžné. A Vašek s Helenou se pustili na cestu Evropou, hledat v lázeňských městech letní divadla rozmanitostí a na různých místech roztoulané cirkusové podniky a vyhlížet v nich nové neznámé síly pro příští pražské programy.
V
Mohutné fanfárové marše dští trioly do nástupu siláckých atletů, překotné kvapíky ubíhají pod kmitem zlatých kuželů a pod perlením barevných míčků ekvilibristických čísel, valčíky se touživě plouží tmou a ovíjejí mámivou krásu žen na scéně, polky skočmo uvádějí padavé a ptácivé komiky, italské, španělské, americké rytmy plní vzduch i sluch dráždivou směsí exotiky od všech oceánů a česká starosvětská sousedská či obkročák tvoří srdečně domácké výplně všeho toho nevídaného a neslýchaného. Baculatý pan Pacák zná svou věc a čeští muzikanti pod jeho taktovkou sviští smyčci, troubí a hudou, bijí v kotle, bubny i střmen se vší tou zpěvně melodickou i tanečně rytmickou vášnivostí, která pulsuje krví lidu, z něhož vyšli.
Václav Karas teprve nyní poznává, co je to orchestr; a třebaže i zde se hraje většinou kapelnická hudba, bývalý cirkkusák vnímá šelest houslí a viol a broukání bas jako neznámou rozkoš. Často usedá v zatmělé lóži a dává se unášet meodiemi z orchestru víc než výkonem na jevišti. Hraje to v něm jako v tanečníku a jeho procvičené tělo bezděky odpovídá hudbě a chtělo by vytvářet nějaký pohyb podle jejího svůdného rytmu. Na scéně vidí často artisty, kteří umějí znamenitě svou věc, ale jsou jako hluší k skladbě, kterou jim k tomu orchestr hraje. Tupě jdou od triku k triku, zatím co hudba jim dává plavné přechody a naznačuje, jak by šlo vše uvést do rytmického proudu. Karase bolí taková lhostejnost k hudbě jako urážka; harmonický soulad ophybů, jejž v něm vypěstoval Achmed Roméo, je sám v sobě hudební a hudbu cítí jako své povznesení a umocnění. Karas má pocit, že by dovedl přímo z hudby tvořit zcela nové sestavy. Jak by to bylo krásné, kdyby mu orchestr stále hrál určitou melodii a on by při ní zkoušel skoky a piruety tak dlouho, až by splynuly s hudbou v dokonalou skladbu!
Na takové sny však teď nemůže myslet. Není už výkonným umělcem. Je to jeho denní bolest, tak mu samo svalstvo touží po práci a činnosti. Nerad by ztratil, co uměl, vždyť neví, nebude-li se jedoho dne vracet do manéže. Proto přichází denně časně ráno, k velkému údivu pana Dvořáka v portýrce, v ředitelně se převlékne do trikotu a běží opuštným divadlem do zákulisí, kde si postaví trampoliny, přivleče žíněnky, zavěsí kruhy a hrazdy a hodinu půl druhé cvičí všechny staré cviky a triky. Někdy tam přichází táta a někdy Kerholec; ti dva staří cirkusáci jsou jediní svědci toho, že někdejší slavný Vašku neztrácí ještě nic ze své síly a dovednosti.
Ale šídla v pytli neutajíš a gumový míč tak nebo onak prozradí svou pružnost. Dopoledne sem přicházejí cvičit Kerholcovi hoši a také artisté angažovaní v běžném programu potřebují si denně utužit tělo ranní zkouškou. Zašedlý, hlý prostor jeviště se svinutými prospekty a odtaženými závěsy se mění v tělocvičku jednotlivců i skupin, někdy jsou tu i hrazdaři, kteří si roztáhnou síť nad prázdným hledištěm a nahoře v přístropí se pak vznášejí volným komíháním i odlety z nejvyššího šivhu. Karas není ředitel, který by lhosteně šel mimo tento pracovní ruch. Tisíckrát víc než korespondence, návštěvy a vyjednávání vábí ho podívaná na heroický zápas artisty o dokonalost. To je jeho svět a tam je ochoten prožít denně kolik hodin, které mu probíhají jako chvíle radostného vzrušení. A jak je sám v sobě pln kypivých sil, nedovede být pouhým nezúčastněným divákem; u Kerholcových hochů se uplatňuje jako učitel a cvičitel a odutd je jen krůček, aby bral podíl i na zkušební práci ostatních. Všichni ti atleti, specialisovaní na určité rcholné výkony, mají nedůvěru k laiku i soupeři. Zde prožívají vzácné překvapení, že jejich mladý ředitel není laik, nýbrž sám výtečný atlet akrobat, který umí kdykoli shodit kabát a protočit vzduchem dvojí salto mortale. A je to ředitel, nikoli konkurent; s takovým člověkem je jim radostno si pohovořit, jemu se mohou svěřit s novými myšlenkami, o jejichž provedení jsou ještě sami u sebe na pochybách. Všem jim je Václav Karas znamenitým rádcem a pomocníkem. Ochotně se zamýšlí, jak by bylo možno uskutečnit nový trik, dívá se znalecky na první nejasné pokusy, radí v rozběhu, v odrazu, ve chvatech, upozorňje na závady, odstraňuje estetické nedokonalosti, přivádí každého k hladké, plynulé výstavbě výkonu. V druhém roce jeho ředitelování mění se už Varieté Humberto ve velkou zkušebnu nových nápadů a on sám se stává důvěrníkem, přítelem a mnohdy i trenérem nejosvědčenějších artistických hvězd. Když míjí měsíc jejich smlouvy, loučí se s Prahou velmi neradi; kdepak se jim vyskytne podnik, který se jim takovým způsobem dá k dispozici?
Také Karas je vždy rozlítostněn, když odjíždí číslo, které za jeho účasti dospívalo už skoro k novému výkonu a jehož konečný, vítězný úspěch nebude již sám vidět. Hovoří často s těmi prostými lidmi o tom, jaká je to škoda, že artisté nemají možnost vypracovat si v klidu a v bezpečí nové číslo, že všechna příprava se protahuje věčným přejížděním a nestejnými podmínkami v různých podnicích. zatím se mu blíží doba letní přestávky s mrzutou prázdnotou celých čtyř měsíců zahálky. A právě pomyšlení na hrůzu nuceného odpočinku přivádí jej k nápadu, jejž zprvu jen tak nezávazně nadhazuje, ale jenž mánetušeně živouodezvu: Václav Karas uvažuje o tom, neměl-li by v létě přeměnit své divadlo ve skutečnou cvičnou a zkušební síň artistů všeho druhu, kterí by si zde mohli vypracovat nová čísla nebo vylepšit stará pro příští sezónu. Museli by ovšem za pronájem jeviště přispět nějakou částkou k úhradě režie, na nájem, světlo, pomocný presonál, Rozpočty Steenhouwerovy ukazují, že by to byly poplatky nevelké, ale při větší účasti přece jen výnosné. Karas tedy zkouší s tím u jednotlivých firem běžícího programu, a hle, zájem se ihned ozve, ba někdo to vítá s velkým nadšením. Tři odpůldne porad se Steenhouwerem stačí, aby se vypracovaly určitější podmínky, a do týdne rozesílá kancelář zbrusu nové prospekty po všech artistech Evropy. Do tří neděl je jasno, že to byla šťastná myšlenka. Se všech stran docházejí dotazy nebo už i objednávky. Koncem jara je definitivně rozhodnuto: Varieté Humberto se od 1. června do 30. září mění v artistickou cvičební síň, kde si atleti, akrobati, clowni, dresíři zvířat i lidé mnoha jiných kategorií mohou za určité paušály zajistit skutečné varietní jeviště se vším příslušenstvím a po případě i s orchestrem k svému přípravnému studiu.
Václav Karas je šťastnem, nejodpornější údobí prázdnin se u mění v pracovní sezónu, na kterou se těší víc než na aranžování vlastních programů od podzimku do jara. Zkušenosti prvního léta stačily, aby o rok později byl po celé prázdniny "vyprodán". Stovky ramenatých, zamlklých cizinců přijely postupně do Prahy, aby tu tři neděle, měsíc nebo i dva den za dnem "dřely" své příští vystoupení. Rozvrh hodin v kanceláři a u vrátého ukazoval od rána až do noci, pro koho je divadlo v tu či onu chvíli zamluveno. Nejslavnější esa programů se tu objevila v negližé, soustředěna jen na ty malinkaté problémy, které rozhodovaly o budoucím úspěchu. Většinou šlo opravdu o nepatrné rozdíly výkonu, aby byl zcela zdařilý. Byl to zápas o setinu vteřiny v čase, o milimetry v prostoru, jimiž se teprve dosahovalo vrcholné dokonalosti. Ale týdnů a týdnů bylo potřebí, než se objevil a zajistil správný fortel, který uožnil, že se vše přesně povedlo.
Pražské Théâtre Variété Humberto se stalo světoznámou artistickou institucí. Dvě nebo tři divadla v Evropě se pokusila napodobit šťastnou Karasovu spekulaci, ale selhalo jim to, i když nabízela nižší sazby. Artisté se táhli za Karasem, protože v Praze měli krom jeviště k disposici i jeho nevyčerpatelnou ochotu dobrého kolegy, jeho technické znalosti a jeho zkušenosti ředitelské. Od měsíce k měsíci se během let vybrušoval jeho kritický pohled na hodnotu výkonu, že rozuměl na scéně i věcem, které byly zcela vzdáleny jeho vlastní činnosti, a bezpečně vyznačil jehich přednosti i nedostatky. Stalo se několikrát, že se vyskytl ješitný a domýšlivý artista, který se urazil nějakým jeho upozorněním. Všichni ostatní však oceňovali, že pracují a zkouejí před očima znalce, který má na mysli celkovou dokonalost a harminii jejich vystoupení. Václav Karas se jim čím dál tím více stával svrchovanou autoritou, jejíž výroky se přijímaly jako závazný soud. Karas naopak měl v létě před sebou výkvět nejctižádostivějších umělců a mohl si s dokonalou jistotou zajišťovat znamenitou pestrost i hodnotu svých zimních programů. Pražané i venkovští návštěvníci z Čech, kteří se hrnuli do jeho divadla rozmanitostí na zábavnou podívanou, ani netušili, jaké mezinárodní slávy se Praha ve světě varietních umělců domohla. Být angažován v pražském varieté znamenalo samo o sobě prvotřídnost. Pracovat zde bylo doporučení, prolongace byla jako signum laudis. Karas se v plně mužném věku stával legendární postavou, o níž se s úctou a obdivem mluvilo na všech artistických štacích. Pro tisíce menších lidí varietního a cirkusáckého světa začlo být snem jejich života, aby také jednou byli angažováni ve Varieté Humberto pod ředitelstvím Václava Karase.