Achilles Breburda žil tedy na výšinách spokojenosti a velice se znepokojil, když náhodou u šlechtického stolu ve sněmovní restauraci vyslechl rozhovor o tom, jaké enormní gáže ředitel Karas platí, aby přivedl do Prahy nejlepší varietní síly. Na to blažený pan Breburda nikdy nepomyslel. On své někdejší silácké programy sestavoval hrozně lacino, hlavní věc bývalo vydatné stravování. Platit sto zlatých i více za jedno vystoupení zdálo se mu šílenstvím. Zachvěl se tedy stachy, aby mu ten mladý direktorský blázen přece jen v domě nezkrachoval a nenechal ho nakonec na holičkách. A jestli nezkrachuje, jestli s tím hospodařením vychází, muselo se myslit na to, aby přes všecky smlouyv neutekl někam za lepším. Břetislav a Ctibor přikyvovali k jeho obavám, by mínili, že by se vůbec s divadlem mělo něco provést, když je teď v takovém rozkvětu.
Tak se stalo, že o jedné zvlášť zdařilé premiéře vzkázal pan Breburda Karasovi, aby ho přišel v přestávce navštívit v lóži.
"Dou dál, Karásečku, jen dou dál", vítal ho na zaklepání, "sednou si tuhle na ten fotelíček a podaj mi svou pracku. Vono se to každj den nepřihodí, aby člověk mohl stisknout šťastnou ruku. A tu voni maj, Karásku, to je marný, to voni maj. Takovejhle program namontovat, to by nevynalez ani ten zázračnej eletrotechnikr Křižík. Mně můžou věřit, dyž jim gratluju, já přec už něco viděl a zkusil. A povím jim že jsem původně tohle vůbec nečekal. Dyť já, človíčku, původně měl z nich hroznej vítr! Vědí, já byl tu v tý branži zvyklej na samý monumentální figury, vod metráku nahoru, a najednou přišli voni, já si řek, pro pána Jána, jakpak von to má utáhnout, dyk von je s vodpuštěním kohoutí váha. A dyž pak přišla ta velká voda, jak se utopilo těch dvacet pionýrů na Štvanici, já jsem si připadal jako jedenadvacátej. Dyk sem byl taky pionýr přes varieté, ne? Já jsem si říkal: I ty můj pane Jane Nepomucenis, tohle je špatný znamení, novej direktor má nastoupit a Kamennej most spadne; nehněvaj se, já to říkám tak votevřeně, jak jsem si to tajně myslel. Ale co je pravda, to je pravda, ať si na to každý zavdá: voni tu stavěj takový programy, že se pomalu hanbím, že jsem k tomu dal tak lacinou boudu. Někdy mi to tu připadá, jako by se servíroval bažant s lanýži na vošatce. Řeknou mi jen jedno, Karásečku: rentuje se jim ten betríb? Nelekaj se mý zvědavosti, já vždycky rád vidím vod šenku do kuchyně".
Karas se usmál.
"Nebojte se, pane Breburdo. Nemám žádné tajné fondy, abych z nich mohl doplácet. Mám dražší programy než jinde, ale většinu si angažuji sám a nemusím platit provise agenturám. To dělá ta letní škola. Na ní se také vydělá a mnohé číslo se mi nabízí levněji, jen aby se k nám dostalo. A hlavně: jsou návštěvy..."
"Zaklepaj to, Karasrle, honem to zaklepaj!"
"Doufám, že i vy jste spokojen?"
Smlouva, kterou měli, vázala je k společnému zájmu. Karas kromě menšího nájemného odváděl Breburdovi deset procent ze vstupného a Breburda mu navzájem postuoval deset procent z tržby restaurační.
"Pámbů zaplať, Karasáčku, de to stále líp. Viděj přece, jak se tu teď supíruje. Ale jen dyž voni dobře jedou a sou spokojenej, to je to hlavní. Klára Pachtová, že jo. Ale teď jim něco povím, ale to je, pro pána Jana Nepomucensis, pod Rózou, jak říká pan nejvyšší maršálek, sub rosa: co bychom tomu říkali, kdyby sme to tu trošku parádnějc přestavěli? Já to zařizoval pro chudej zápasnickej lid a teď sem chodí samá hautfolé, to by se mělo jinak vyštafírovat. Býnu máme na železo, to je dobrý, ale hlediště by se mělo přešupačit, krásně to překlenout, nóbl lóže, za nimi stolečky..."
To byla myšlenka, k níž Achilles Breburda došel, když uvažoval, jak upoutat Karase a zlepšit podnik. Přikloněn k němu, všecek rozohněn, vykládal nyní podrobnosti, jak si to představuje.
"A elektrické osvětlení?" zeptal se Karas především.
"Toť se ví! Ať má Křižík rachotu! Ale nikomu o tom ani muk - jako ten pan Jan Nepomuk! Vono to hned zejtra nebude. Mám už vyhlídnutýho architekta, ňákej Ohmann, moc šikovnej chlapík..."
Hlediště se stmívalo, Karas se odporoučel. Hlava mu šla kolem. Dostat moderní budovu s elektrickým osvětlením!
Vklouzl do své lóže, kde seděla Helena. Naklonil se k ní a rychle, rozčileně jí pověděl, o čem právě mluvil s patronem. Všecek hořel nadšením a cítil přímo fysickou potřebu sdělit se s někým o novinu tak znamenitou. Vysypal to překotně a radostně stiskl Helence ruku. Ale najednou mu bylo, jako by se octl v prázdnotě. Podíval se na Helenu. Viděl v šeru proti jevišti její krásný profil.
Byl nehybný a bez zájmu.
VI
Konec století se snášel na evropské lidstvo s přízraky konce světa. Básníci se cítili unaveni, zdálo se jim, že "příliš pozdě přišli v zestárlý záhy svět". Někteří unikali z mdlé skutečnosti života do kouzelné říše symboliky; někteří proklínali societu jako nakaženou hetéru a toužili vrhnouti pochodeň v krovy jejího pyšného a prohnilého paláce; a někteří utišovali svou neurasthenii nadějemi v příchod nového, silného umění, jež obrodí skomírající kulturu. Těmto estétům churavého optimismu připadalo divadlo rozmanitostí jako jeden z Betlemů, kde se snad narodí Zvstovatel nového království krásy. Viděli svět vysílený všemi rafinovanostmia zdáo se jim, že spása je v nejstarším, nejprostším a nejzravějším umění atletů a kejklířů, v obnovených gladiátorských hrách. Romantikové před nimi se kochali kouzlem chudého kočovného cirkusu a rozechvívali se tragikou potulných komediantů; moderna let devadesátých chtěla objevit antickou dokonalost v pompésních produkcích velkého varietího divadla. Její secesní hnutí bylo pravým opakem historického secessia římského: tam se plebejci pozvedli na obranu proti patriciům, zde se vrchní kulturní vrstva odlučuje od měšťáctví a chce vytvořit svět podle svého vkusu. Varieté ji svrcovaně uchvacuje. Objevuje v něm prastarou živelnost, která má však svou vypěstěnou formu, svůj sloh a vystupuje v nadmíru salonním prostředí. tu se již nešíří hrubý pach stájí a nečeká vás tvrdá lavice u manéže, zde vás vítá přepychové divadlo s bohatě vybaveným lóžemi, kam se chodí ve večerním úboru noblesně povečeřet. Uneseni oslňujícím prostředím zapomínají estetikové z konce století, že je velké a odvěké dělítko mezi kumšty tělesnými a uměním duchovním. Nepřesné slovo umělec, jehož hrdě užívají všichni ti siláci, provazolezci, kejklíři a akrobati, stačí nadšeným básníkům a esayistům, aby odtud očekávali zrození hlubších zážitků, než je jen úchvatná a pestrá podívaná. Síla gladiátorských svalů a mrštnost efébů jim nestačí, volají ještě po ženském protipólu, aby se ovzduší nabilo jiskřením erotiky. A varietní programy se zaplňují vedle silaček a akrobatek i tanečnicemi a zpěvačkami. Slavné hvězdy mezinárodního baletního nebe opouštějí klasická divadla, aby sklízely neslýchané gáže, proslulé milostnice králů a knížat dávají se na cesty, aby ještě jednou kořistily z kmitné výstav svých půvabů, Paříž a Londýn vytvářejí pro každou sezónu senzační aureolu kolem některé velké neřestnice, které se pak zmocňují agentury, aby ji předevdly ostatnímu světu, vydrážděnému novinářskými zprávami o úspěších a skandálech. A shon po efektu připojuje k přelétavému voji velkých hetér vše, co nějak slibuje vyšší zisk, houslistky, chansoniery, improvisátorky veršů, imitátorky a parodistky; a v puritánském městečku v anglickém hrbství Hampshire už se manželé Tillerovi chystají rozhojnit tento repertoár novou atrakcí, celým souborem zpívajících a tančících girls, které potáhnou od jeviště k jevišti s malými pošetilými písničkami lodníků a vojáků a s veselým dupotem svých štíhlých a vysokých nožek.
Toto vše manželé Karasovi za své cirkusové existence neznali. Cirkus byl jim instituce rodinná, kde nevěra a záletnictví se považovaly za skandály jako v kterémkoli maloměstě. Tuhá dřina provázela od rána do noci denní život mužů a žen a ochraňovala je před přliš žhavými sny. Mladí lidé se sbližovali prostou a přirozenou sympatií a zůstávali spolu na celý život. Stálé nebezpečí úrazu nebo smrti vychovalo ve všech velkou pověrčivost a u většiny jistý primitivní cit náboženský a to obojí zesilovalo ochranu proti zbujení erotiky.
Když vešli na varietní půdu, shledali Karasovi, že musí odložit své předsudky proti lehkomyslnosti a frivolitě. Varieté nemohlo bez tohoto prvku existovat. Divadlo rozmaitostí se stávalo dokonalým, teprve když poskytovalo i rozmanitost ženských typů. Václav Karas přijímal tuto nezbytnost s velkou nechutí, ba s odporem. Nebyl zaujat proti ženské kráse, dovedl ji vyhledat i uplatnit, ale odle jeho vkusu mělo to být všechno podáváno zdrženlivě, diskretně, cudně. Ale cítil brzy, že s takovým výběrem neobstojí a že musí v této věci ucouvnout před tužbami publika i jeo vivných mluvčí. vláště když po šťastně provedené přestavbě měl v rukou přepychově vybavené divadlo, první opravdu mondénní středisko rychle rostoucí Prahy, musel dbát nároků vysoké společnosti, která si přála zda spatřit, o čem jako o největší sensaci chodily zprávy z jiných velkoměst.
Václav Karas se přizpůsobil módní vlně. Agenti zdovřile a ochotně dodali kteroukoli z proslavených krasavic, jejichž často nevelké umění tvořilo jen záminku pro veřejnou produkci. Také u nich Karas dbal, aby jejich vystoupení na jeho scéně se zalesko vybranou harmonií. Pět sester Barrisonových s pařížským kankánem, pak i jen jedna z nich, Lona, trylkujíci v rafinovaných nedbalkách své "Linger longer, Lucy... how I love the linger, Lucy...", majestátní Suzanne Duvernois, odhalující své krásné tělo v živých obrazech makartovského dekoru, Božena Brodská, zpívající erotiku téměř literární, čarodějný model Lenbachův, Miss Saharet, tlustá Španělka La belle Otéro, zběsilá Eugènie Fougère, divoká Tortajada, břišní tanečnice Fathmé, plavovlasá královská milenka Cléo de Mérode s nejcudnějším účesem i úsměvem - ty všecky během let dostávaly u něho nejen gáže, jdoucí do mnoha set zlatých denně, ale i dekorce a výpravu, pořizované umělci jen pro jejich osobitý účin. Věděly o tom, že jdou do podniku, který udává elitní tón, a nejedna přijížděla s velkou trémou před slavným direktorem, o němž slyšela po šatnách evropského západu divy. Všecky pak byly nadšeny, že je přijal ředitel navýsost pozorný a zdvořilý, ale chladný a zdrženlivý, který krom výkonu na scéně nechtěl o ničem slyšet. Žádná nich nepřišla na to, že také on má svou trému před nimi, svůj počestný strach z jaékoli pošetilé avantury. Teprve po dlouhé době, po letech, připustil si Karas, že velké ty heroiny tance, života a lásky vytvořily v jeho podniku zvláštní ovzduší, plné mámivého oparu, a že ve třpytu reflektorů a za šuných lichtek hudby se i na dálku stávaly těšitelkami a inspirátorkami mužského světa v hledišti. Teprve pak, když už také sám překonal své krise a vešel do let usedlejších, našel si k nim a k jejich nesčetným nástupkyním srdečnější, v jádru rozšafný poměr.
Daleko ostřeji reagovala na tuto součást jejich denního světa Helena. Na ženy, které si navlékaly trikot, jen aby mohly ukazovat své tělo, pohlížela jako na spoušť. V cirkuse měli také některou produkci, při níž se žena objevila v trikotu, ale nikdy k tomu, aby vábila a dráždila muže. V trikotu pracovaly atletky a akrobatky, protože se to tak dělalo odedávna a protože to bylo nejúčelnější oblečení. A na takovou ženu se všichni dívali jako na krásnou sochu. Zde však se všecko převedlo ve vypočítavou, okázalou smyslnost.
A právě ta vyzývavá erotičnost urážela Helenin cit. Staré komediantské rodiny mívaly kdysi velkou starost, aby je úřady nesměšovaly se všelijakou lidskou sběří, která také táhla po silnicích a bývala postrachem obyvatelstva. Principálové společností, vytvořených většinou z vlastní rodiny, vozili s sebou zvláštní knihu, do níž si dávali v každém městě od purkmistra nebo primátora potvrdit, že se jejich družina chovala v obci řádně, mužští že neztropili žádnou chlapskou neplechu a ženské že nebyly žádné frejířky. Ještě děda Humberto měl takovou knížku cti a dobrých mravů. Byla to staletá obrana rodiny před přísností světského ramene, která hluboce založila tradici počestnosti v lidu cirkusáckém. Helena, narodivši se co světoběžnice, byla v těhcto věcech nejpuritánštější maloměštkou.
S odporem snášela představu, že její muž, její Vašku, přispívá osobně k tomu, aby ještě zvýšil účin těch nestoudných vyzývavostí. Když ho o zkouškách vídala, s jakou horlivostí vybírá závěsy, aranžuje draperie, určuje intimní tóny světel nebo zas plné ozáření, bylo jí stydno. Život na jevišti se nemohl obejít bez jistých kamarádských důvěrností mezi muži a ženami. Helena byla na ně zvyklá a považovala je za samozřejmost. Když však viděla tyto nalíčené a navoněné ženštiny otáčet se kolem Vašku, brát jej pod paží a kolem krku a objmout jej, ba i políbit, cítila, že se jí srdce svírá hněvem, rozhořčením a žárlivostí.
Den zkoušek byl pro niz prvu největší požitek. Vidět Vašku při této práci dávalo jí větší potěšení než sama premiéra. Ale jednoho dne přestala na zkoušky chodit. Ty děvky ji z nich vyhnaly. Zůstávala doma, v tom neveselém bytě, pod čoudy lokomotiv, kde se jí zjasnilo, jen když Petříček přihrnul z gymnasia a zaplvil ji tisícerými dotazy a sensacemi svých chlapeckých let.
Karas cítil, že toto její poustevničení je nebezpečné. Sám ožíval jenom prací a věděl, že i Helena byla zvyklá na stálou činnost. Odbývala jeho dotazy, zda se nenudí, poukazem na domácnost, ta že jí dá dost práce a starostí. Ale Karas si byl jist, že to jí nemůže stačit, že takový ústup ze starých zálib by byl pro ni přílišné ochuzení. Chodil tedy vytrvale za strýcem Steenhouwerem a sledovoval jeho měsíční bilance. Shodli se, že podnik se ujal dobře a že pravidelně vynáší slušný přebytek, jejž ukládali jako reservu pro případnou krisi. Když pak z letní činnosti Karasovy vznikly nové nečekané zisky, oznámil Vašku strýci, že jich užije k soukromým účelům. Steenhouwer se nebránil.
Jednoho dne přiměl Vašek Helenu, aby se šla s ním projít. Vedl ji po Příkopech do Panské ulice a nahoru do Bredovské. Domnívala se, že míří do městského parku, ale nenadále vešel do domu nad hlavní poštou. Helena se překvapeně na něho zadívala a zároveň cítila cosi vzrušujícího. Teprve po vteřině se jí rozbřesklo, co to je: byl to pach koníren. Ale už stáli uvnitř ve staré zemské jízdárně a Heleniny oči se rozzářily pohledem na jezdecké koně. Nějaký člověk přišel, velmi uctivě pozdravil pana ředitele a požádal jej, aby šel za ním. Šli až na konec stájí. U posledního boxu se muž obrátil:
"Tu je, pane řediteli!"
Helena si rozčielně zvedla závoj ke kloboučku, ale už cítila, jak jí Vašku stiskl radostně loket, a už slyšela jeho rozechvěný hlas:
"Zítra jsou, Helenko, tvoje narozeniny, zde máš můj dárek".
"Jezdecký kůň!" vykřikla a zvedla ruku na tvář jako užaslé děcko.
"Ano. Koupil jsem ti koníčka. To ti přece nejvíce chybělo".
Chtěl ještě něco říci, ale už nemohl, protože se mu Helena vrhla kolem krku a zlíbala ho. Ale pak vběhla do boxu, a strhnuvši s rukou rukavičky, jala se hladit zvíře a popleskávat.
"Kůň, koníček... můj koníček... je to možné? A jak je krásný, grošovatý... A moudré oči... vypadá, jako by byl rodný bratr naší kobylky Primavery, pamatuješ? Jak se jmenuje?"
"Čao".
"Jakže? Čao? To je komické jméno, to je rozkošné! Čao! Opravdu, slyší na to! Čao, můj milý, zlatý Čao! A to se mi neřekne, že si mám vzít s sebou nějaký cukr! Je tu někdo, kdo by mi doskočil k hokynáři pro cukr? Vy, človíčku? Prosím vás: za deset krejcarů cukru a za pětník chleba!"
Helena byla vzrušením celá bez sebe. Stájníci, kteří se sem pomalu slezli, přikyvovali jí, že je to pěkný koník a jak prý krásně jde pod sedlem.
"Nemola bych to zkusit? Je tu nějaké dámské sedlo?"
Všecko tu bylo, patřeno již Karasem, koňáci vyvedli Čaa, a když jej oblékli, vypadal pod novým, svítícím se postrojem velmi koketně. Helena měla jen kostymek, ale to jí nemohlo zdržet. Karas jí pomohl nasednout a Čao, potřepav hlavou, klusal do jízdárny.
Od toho dne putovala Helena Karasová denně do Bredovské ulice, kde už ji její Čao netrpělivě očekával. Byl to polokrevný hřebeček pěkného měkkého chodu a bystré inteligence, který brzo chápal, že jeho nová paní chce po něm všelké kroky a obraty, kterým se neučil, ale které budí kolem pozornost a závist. Helena se do něho úplně zamilovala. Všechen volný čas strávila u něho a s ním. Za krásného počasí jezdila s ním do Stromovky, v nevlídných dnech jej cvičila v jízdárně. Jednou dvakrát za měsíc si i Karas vypůjčil koně a pak si vyjeli za město, starým, krásným stromořadím k Motolu nebo franocuzskou silnicí k Chuchli nebo karlínskými ulicemi přes Libeň do Troje. Oba si objevovali pražské okolí. Pro Helenu to byla jenom projížďka, ale Karas byl čím dál tím více zamilován do Prahy, o které slýchával tolik láskyplných slov a jejíž krásy nyní poznával i z málo známých vnějších pohledů. Nejednou, když z údolu vyjeli na vršek a před nimi se nenadále rozprostřelo zvlněné jezero pražských domů a chrámů, připomněl Heleně vyprávění rodičů, jak kdysi po prvé spatřili Cařihrad.
Helena měla ráda tyto vyjížďky, ale mnohem raději byla se svým Čaem v jízdárně. Nesžila se s citovým světem svého muže v jeho domovině a nezajímala se příliš o to, co cestou vidí. Pro nis podsttou všeho byla jízda sama o sobě, klus nebo cval, a po té stránce byly jí monotonní jezdecké cesty ve Stromovce vítanější než všechno ježdění terénem. Ale vrcholkem byla jí krasojízda a té se mohla oddávat jen v jízdárně. Tm si přišlo na své, co v ní bylo nejvášnivější; tam mohla zápasit s nevůlí a nechutí koně, přemáhat jeho strachy, rozohňovat jeho ctižádost. Tam měla náhradu za ztracenou manéž, tam se k ní vracelo ulétlé mládí, tam cítila svět svých rodičů a prarodičů. Vaškovi se příchodem do Prahy pojem domova mocně a slavně rozvinul, Heleně se smrskl jen na dvě smyčky jízdárny a na grošovatého Čaa. Vašek bezděky žil s celým životem metropole, Helena ožívala jen v sedle, když mohla zpracovávat hřebečka pro figuru vysoké školy. Co jí byly všecky starosti a radosti Théâtre Variété Humberto proto tomu, když Čao začínal se učit piaffě, klusu na stojato, těžkému to cviku, v němž musela bleskurychle střídat podněty k vyběhnutí s podněty brzdícími, až rozkolébala zpěněné zvíře do rytmického pohybuna místě. Renvers, changement, španělský krok, passage, passade, všechno v různých tempech a na různou rku, oh, to jí vracelo krásné čsy s tatínkem, třímajícím obě šambriery uprostřed manéže, s maminkou, sledující kriticky její práci z první lóže, a se starým Hansem, čekajícím na koně u pisty.
Do zemské jízdárny docházeli šlechtici a důstojníci, kteří brzo s obdivem sledovali štíhlou jezdkyni, která suverénně vnucovala svému koni umělé dresurní kroky, jejichž technika jim zůstávala tajesmtvím a záhadou. Ponenáhlu se kolem Heleny utvořil celý cercle vášnivých zbožňovatelů jezdeckého umění, s nimiž mohla odborně hovořit o koních, postrojích, martingalu, dresuře a tisíci jiných věcech. Když tak stála loktem opřena o Čaa a debatovala s mladým Thurn-Taxisem nebo Lobkowiczem o skocích přes irskou lavici, připadala si jako o přestávce ve stájové předsíni Cirkusu Humberto v některém zcela velkém městě za doby jejich největší slávy.
Bylo to jako chvilkové áření ztracených rajských časů. Ale když se pak z blaha jízdárny octla náhle pod třeštivým duněním vlaků a mezi oblaky černošedých dýmů svého karlínského bytu, když spatřila zase před okny ty beznadějně mrtvé kvádry viadutku, na nichž znala už každou skvrnu a každé zvětrání, znovu ji zachvacoval melancholický stesk a trýznivá touha. Přestala sama hospodařit a odevzdala domácnost služce, jen aby si mohla co nejdéle prodloužit jezdecké a dresurní požitky. Svalstvo jí tou houževnatou, tuhou prací ztvrdlo, něžný obličej dostal ostřejší rysy, v očích to hořelo sevřenou vůlí. Kars se radoval, že teď jí konečně uspořádal život zcela podle její libosti; a zatím se mu Helena tím nebezpečněji ztrácela do svých snů a vidin. Kořínky, kterými byla její bytost pevně zasazena do dané skutečnosti, jeden po druhém odumíraly. Zmizel jí svět, v němž se narodila, v němž vyrostla a v němž cítila své předurčení. Do neznáma se propadlo dílo, které vybudovali její rodiče a prarodiče; všechen lesk a prestiž Théâtre Variété Humberto jí nemohl nahradit Cirkus Humberrto s jeho chudší, ale radostnější slávou. V cirkuse se mohla ustavičně vybíjet, ve varieté se stala jen pasivním divákem. V cirkuse byla spolupracovnicí svého muže, varieté však jí muže odtáhlo. Dělal věci, při nichž mu nijak nemohla pomáhat, a věci, s nimiž nechtěla mít nic společného. Ať si mluví s opovržením o ženštinách, které angažuje; nakonec se přece raduje z jejich úspěchů a přispívá k nim, jak může. A to Helena nepřenese přes srdce, aby s takovými mezinárodními děvkami zápasila o manžela, na to je příliš hrdá. Je to až k pláči, takto se cítit vyvržena ze všeho svého štěstí, přkována k neznámému městu, chycena do ponuréo bytu jako do klece, kde div nepobíhá jako kdysi jejich lvi a tygři. Ale Berwitzové nepláčí, Berwitzové vzdorují, Berwitzové dovedou vždy být někde svými vlastními pány.
Čao je krásný hřebeček a jeho existence stačí, aby Helena měla kde direktorovat. Když jsou sami dva spolu, je to pro ni znovu celý Cirkus Humberto. Čao klusá Královskou oborou a Heleně je, jako by opět jela přes Buxtehude v širý svět. Bohatí lidé si vydržují jezdecké koně, protože při jízdě se musí napjatě soustředit a zapomenou na všechno ostatní. Helena je tak znamenitá jezdkyně, že v sedle vůbec nemusí myslet na koně pod sebou. Soustřeďuje se, ale k snění. Čao je jako opium. A v obrázcích, které se při jízdě vynořují, objevje se čím dál tím častěji půvabná snědá hlava s knírkem a zaznívá mazlivý tenorový hlas: "To jsem já, tvůj Paolo, Helenko, moje štěstí!"
VII
Kdyby byly postupně uhynuly všecky kořínky, které udržovaly šíthlou bylinku Helenina života v plné síle, o jednom věřila, že nezajde a zajít nemůže. Byla to její láska k Petříčkovi. Ale také tu začínal osudný chod věcí nahlodávat.
Gymnasium otevřelo myslivému hochu novou říši zájmů a Helena s tesknou bolestí viděla, že se jí v ní ztrácí ještě více než předtím, kdy jí jen unikal z oblasti cirkusu. Do knih a do učiva se zabořil s nezměrnou vášnivostí. Houževnatá ctižádost, kterou míval od dětství jeho otec, ožila v něm při žákovském soupeření ve třídě. Na profesory se díval jako na apoštoly, žádné jejich slovo mu neuniklo, každé se mu hned vrývalo v paměť. Téměř se nemusil doma učit ani připravovat, tak si všecko přinesl v hlavě už ze školy. Od prvního semestru byl rozený promus; šla-li se matka naň přeptat, profesoři si nemohli vynachválit jeho pozornou soustředěnost a bystrou chápavost. Když hoši poporůstali z nevinného chlapectví do rozjívenějších let a třída se ostřeji rozestupovala na skupiny různých charakterů, talentů, schopností a zálib, nejednou se mezi neúspěšnými divochy i zlobně ozvalo, že Karas Petr je šplhoun, dříč a štrébr a že u tabule provozuje cirkus. Říkali mu Cirkusák a křičeli na něho Ella hop! To se nakonec ujalo jako definitivní jeho přezdívka, ale třída jako celek nepřijala názor, že by Ellahop byl šplhavec. Ellahop nedolézal ke kantorům, nenadbíhal jim, taky se nad hochy nevytahoval, naopak pomáhal, napovídal a byl s třídou solidární. Vynikl nad ně, že ho učení těšilo. To sice mnozí nechápali, ale dokud s nimi držel, nebyla to věc, pro kterou by byl Ellahop považován za prašivou ovci.
Helena mohla mít radost, jak lehce všecko chápal, ajk hravě se nového vědění zmocňoval. Zdálo se jí, že mu tím vybude dost času, který budou prožívat spolu. V učení mu mnoho prospět nemohla. Měl už od primy v knížkách věci, které šly daleko za její velmi primitivní vědomosti. A pak se učil česky a ona mluvila v řeči svého muže jen lámané věty běžného hovoru. Ještě horší bylo, že Petříka ze všeho učení nejvíce posedlo to nejabstraktnější, matematika. Jeho dětská nechuť k cirkusu, jeho chlapecký strach ze zvířat a lidí, jeho dávné utíkání k máminým sukním a pak ke knížkám, to vše se vyhraňovalo jako stále výraznější odklon od praktického života k životu spekulativnímu. Studentík Petr byl hrozný nešika, nic neuměl vzít do rukou, k ničemu se neuměl postavit. Táta a zvlášť dědeček Karas spínali nad ním ruce, jak byl bezradný a neohrabaný ve všem, co podle jejich představ měl mít řádný kluk v malíku. Ale strýc Steenhouwer byl pln nadšení: Petřík sčítal, odčítal, násobil a dělil jako nejbravurnější zkušený účetní. Taky ze všeho nového, co ho v Praze obklopovalo, miloval po gymnasiu nejvíce Steenhouwerovu kancelář a jeho tlusté knihy. Dlouhé sloupce cifer jako by ho fascinovaly, ihned se na ně vrhl, aby si je sečetl, třebaže ani nebyo třeba jen sčítat. Prováděl součty neuvěřitelně rychle, jen tak letěl očima po cifrách a už psal výsledek. Steenhouwer zkoumal, jak to dělá, a viděl, že hoch sám od sebe přišel na praktiku sečítat skokem po skupinách dvou tří cifer. Jednou měl Steenhouwer vyúčtovat gáži baletní skupině za 18 představení po 135 zlatých. Petřík se zrovna k tomu nachomýtl.
"Kolik je osmnáctkrát sto pětatřicet?" zeptal se ho prastrýc.
"Sto pětatřicet?" opakoval Petřík, napsal si na papír 270 a zvolal: