Steenhouwer se mu díval do péra a zavrtěl hlavou:
"Jak jsi to spočítal?"
"To je přece, strýčku, jednoduché", vysvětloval hoch, "osmnácti nejlíp násobíš, když násobíš dvaceti a odečteš desetinu".
"To jste se učili ve škole?"
"Ne, ale já jsem na to přišel. Sedmadvacíti se nejlíp násobí, když to vezmeš třicetkrát a odečteš deset procent. A u 36 násobíš čtyřiceti, u 45 padesáti, 54 šedesáti a tak pořád".
Steenhouwer si sedl, přepočítával, násobil a odečítal a večer prohlásil Karasovi, že z kluka bude matematický genius a že by mohl jednou vystupovat jako rychlopočtář.
Profesoři v Truhlářské ulici potvrzovali, že studující Karas Petr jeví zcela výjimečné nadání matematické a nezvyklou zálibu v číslech.
"S ciframi, pane řediteli", poučoval tehdy třídní profesor Václava Karase, "je to u vašeho syna pravý opak toho, co známe ze zkušenosti u všech studentů. Největší potíž bývá přimět je, aby si zapamatovali čísla, ať už jsou to data historická nebo atomové váhy prvků. Váš syn si však především pamatuje čísla. Má k nim takovou náklonnost, že si nějakou podivnou cestou i poučky z jiných předmětů převádí do číslic. Jednous i v latině zaměnil paucus, pauca, paucum, račte rozuměti například tibia foramine pauco, s výrazem paulus, paula, paulum. Rozdíl není veliký, latiník ho přece dbá, neboť rozhojňuje to podklad jazyka, řekneme-li jednou paucis horis a jindy post paulo, že ano. Byv na to upozorněn, váš syn již nikdy ta dvě slova nezaměnil. Ale v jeho sešitě jsem našel poznámku: paucus, pauca = 3141, paulus, paula = 1413. Přiznám se, že mně je to záhadné, kterak si hoch spojil slova s číslicemi, a také se mi nezdá, že by to bylo pravé vniknutí do krás řeči Ciceronovy; nicméně nemohu popřít, že si Karas Petr věděl s tím rady. O jeho počítací vášni mluví všichni kolegové. Nedávno nám v konferenci vykládal kolega dějepisec, že ho Karas Petr překvapil poznámkou, že součet nástupních let tureckých sultánů převyšuje součet nástupních let habsburských panovníků téměř o dvojnásobek. A jednou prý mu pověděl, že úmrtní rok Mojmíra I Velkomoravského sečten s úmrtním rokem knížete Boleslava III. dává rok nastoupení vlády našeho Veličenstva. Prosím, to jsou jevy zcela neobyčejné, ať nedím přímo úchylné. Mohlo by vás to snad jako otce znepokojit, kdyby se tato záliba projevovala na úkor učebních předmětů ostatních. Musím však výslovně podotknouti, že žák jest ve všech disciplínách prospěchu výborného, kromě zpěvu ovšem a tělocviku. Tyto dva nepovinné předměty budou mu kaziti vysvědčení. Jinak však jeho píle je vzorná, chování chvalitebné, vnější úprava písemných prací výtečná. Vyjímajíc kolegu tělocvikáře a učitele zpěvu jsme s ním všichni velmi spokojeni, považujeme jej za žáka vzorného a kolega matematik spatřuje v něm dokonce budoucí znamenitou hvězdu té prastaré vědy, jestliže se Karas Petr rozhodne věnovati se jí i na studiu vysokoškolském".
Bylo to potěšení, které manželé Karasovi přijímali se srdcem téměř sklíčeným. Co bylo jim, cirkusákovi a cirkusačce, po té Hekubě matematice? Jakou radost mohli mít z bleskurychlých součtů a součinů svého syna, když věděli, že si přitom vytrvale plete vlevo bok a vprvo bok a že se po každé potluče, má-li v tělocvičně vylézt na bradla, kruhy, hrazdu, žebřík nebo kolovadla? Neobyčejný talent, jímž byl úplně uchvácen strýc Frans, ten věčný počitač a statistik, přijímali jako boží dopuštění a už si jen na závěr rodičovských hovorů říkali:
"Děj se vůle Páně! Dal nám matematika, nedejž nám něco ještě horšího".
Od chvíle, kdy Karas viděl, že syn není pro cirkus, přenechával jeho výchovu matce a strýci Fransovi. Sám se s ním setkával skoro jen při obědě, kdy si se zájmem vyslechl, co hoch přinesl nového ze školy. Bylo v tom leccos, co by Václava Karase i v mužných letech zajímalo, a s velkou zálibou si každého roku prohlížel Petříkovy učebnice. Dalo by to hezké čtení po večerech, říkal si, kdyby člověk nebyl téměř do půlnoci zaměstnán divadlem.
Mnohem víc lpěla na hochu Helena. Pro ni bylo největší radostí čekat na něho s odpolední kávou a pak s ním být několik hodin pohromadě. Tyto chvíle ji v prvních pražských letech odměňovaly za všechnu její opuštěnost. Mazlili se spolu, povídali si pošetilosti, hráli si všelijaké hry, které Petříka bavily. Ale to vše trvalo jen nějaký čas. Čím nadšeněji se Petřík zakusoval do učebné látky, tím více se vzdaloval prostému světu své matky. Měl plnou hlavu školy a učení, o ničem jiném téměř nemluvil, a Helena, ach, tak málo věděla a znala. Byla jeho důvěrnicí, ale nemohla mu v ničem ani pomoci, ani poraditi. S láskou a obdivem sledovala, co všechno její syn umí, byla hrda na jeho úspěchy a podporovala jeho ctižádost, ale večer, když šel spát, s povzdechem si soznávala, že je jí to všecko cizí.
Ale když ho pak posedlo to počtářství, začalo jí být z toho zle. Co ona věděla z počtů? Pro voliž i pro kasojízdu jí stačila malá násobilka a v té si ještě nebyla jista. Jako malá holčička ji uměla jako Otčenáš, pak však po celá léta na ni ani nevzpomněla a teď před synem matematikem nevěděla nikdy bezpečně, kolik je šestkrát sedm. A Petřík pomalu nechtěl o ničem jiném slyšet než o počítání, utíkal jí do strýcovy účtárny, kde byly cifry, a navrhla-li mu nějakouhru, přinesl papír a tužku a žádal ji, aby mu dala početní úkoly. Psala tedy nazdařbůh množství všelijakých miliardových číslic, které Petřík sčítal, dělil a násobil a které pak ona domněle kontrolovala. To vecko ještě nějak šlo, ale pak přišly rovnice a hoch jí začal blábolit cosi o neznámém x, mluvil o a, které se rovná b plus c, hledal nějaké n, pak přišel s jakýmsi pí a r. Heleně bylo, jako by se už i ta pouhá řeč, která je spojovala, rozpadala na písmenka a měnila se v nesrozumitelné trosky.
A přišly mocniny a odmocniny, x na druhou, x na třetí, Pythagoras, geometrie, syn s mámou se vůbec nemohli dorozumět. Najednou tu byly věci, které Petřík už nedovedl německy pojmenovat a Helena česky pochopit.
"Schau, Mutti, es ist doch so einfach: der čtverec an der přepona gleicht der Summe der čtvercen an der odvědny!"
Tak zazněl v jeho domácím výkladě slavný pythagorský "oslí můstek" a Heleně to bylo jako tajemné heslo zasvěcenců třetího stupně. U Pythagorovy věty se skončilo všechno dorozumění; co kdy pak pronesl její přemoudřelý syn, všechno bylo u ní jako v sektě pythagorejců autós éfa, ipse dixit, "sám to řekl", - nezbývalo než přikývnout a uznat.
A pak už byl koníček Čao jediný tvor, jemuž se mohla Helena vyzpovídat, jemuž si mohla postesknout a požalovat na to, jak je tu opuštěná a osamělá.
VIII
Petříček však přestával být Petříčkem. Najednou byly všechny šaty malé, drobná kostra se začala natahovat, tělo překotně rostlo, dohánějíc a převyšujíc nepříliš vysokého tátu. Mozkové buňky, ovládající pohyby, najednou si nevěděly rady se vší tou nově přirostlou hmotou, vlekly nohama, jako by na nich bylo závaží, klátily rukama, jako by to byla cizí tělesa. Bylo potřebí nějaké hmotné posily pro všechnu tu novou váhu a Petříček, ten útlý, drobný Petříček zhltl na posezení půl bochníku chleba. Táta, strýc a děda se chechtali, ale Helena se křižovala, že hoch z toho ještě onemocní. Opravdu, nevypadal dobře, pleť mu pobledla a byla plna vyrážek a nečistot. I jeho jemný, mazlivý hlas se mu lámal, chvilku ječel kvičivě ve vysokých tónech, vzápětí kles a zněl, jako když ochraptí. Ve škole se mu smáli, že Ellahop kokrhá, a učitel zpěvu ho propustil z hodiny. Helena poplašena všemi těmi změnami zavolala k němu lékaře. Přišel, prohlédl Petříka, proklepal, usmál se, a když ho odeslal, aby se šel obléknout, pravil matce klidně:
"To nic není. Váš syn dospívá, přetává být hochem, aby se stal mužem. Jinak je zdráv a potřebuje teď vydatné stravy a víc klidu tělesného i duševního. Za nějaký čas se to urovná a z Petříčka bude Petr".
Helena si oddychla, ale večer nemohla usnout. Z Petříčka bude Petr! Z chlapce muž! Konec dětství, konec mazlení, teď se jí nadobro vymkne z náručí a půjde za chlapy, za Vašku, za Fransem, za dědou Antonem. Všichni mužští drží nějak k sobě, a kde jen mohu, unikají ženským. Vašku tu vedle spokojeně spí, má za sebou den práce a jistě zas nějaké to hofírování u těch nestydatých ochechulí programu. Ve všech chlapech to vězí, všemi to lomcuje... můj ty bože, a co Petříček? Půjde taky za ženskými? Půjde, poběží, nějaká se vyskytne, která ho omámí, která jí ho odloudí, odvleče, ukradne. A bůhví jaká bude, rajda nějaká nebo šlejfířka nebo taková úlisnice. Och, ty to umějí narafičit, aby ulovily mužského. Což se jí jednou nesvěřila i ta počestná Alice, jak vběhla v noci navoněná Kerholcovi do náručí? A pak je konec s celým tím pošetilým mužským hrdinstvím. To se pánové buší do hrudi a zakládají svou ctí a přísahají před nebem i peklem, ale zavoní ženská a Lohengrin dá nejčistší labutu adié. A Petříček s tou svou bláhovou matematikou - takový počtář se ještě nevyskytl, aby si vypočítal, jaká neznámá je skryta v ženské rovnici. Tady je velké X, na kterém může klopýtnout i s integrálem.
Ale i kdyby měl štěstí a přivedl si tu nejhodnější dívku pod sluncem - a Helena bezděčně v posteli usedá a vytřeštěně zírá do tmy pokoje - tu nejhodnější dívku kdyby si vzal... co by znamenal její příchod jiného než konec Heleniny vlády nad ním a nad tímto maličkým kouskem světa. Tomu by nešo vůbec nijak zabránit, to by byl přirozený důsledek, to je železný zákon: přijde nová královna, stará musí odstoupit... Stará... jaké to hrůzné slovo! Je už stará? není a ještě nechce být, ještě se nechce vzdát, ale jak se bránit, když syn dorůstá a čas letí. Čas letí... zastavit čas, bože, zastavit čas!
Ráno, když všichni odešli, sedí Helena před zrcadlem. Oči má trochu přepadlé, ale jejich ostrý pohled soustředěně pátrá po pleti čela, tváří, krku. Ne, není stará, nelze říci, že by vyla stará, ale také tu již není ta někdejší svěžest mládí. Pane na nebi, jakou ona mívala pleť, dokud se jako děvče dost vyjezdila na ostrém vzduchu! To už je pryč, ale ještě pořád je to kvetoucí tvář. Trochu ostrosti má tuhle u nosu a u rtů, to je z toho, že je přetrenována. Ale jinak by mohla být ještě spokojena, s trochou ličidla pro večerní osvětlení mohla by se změřit s kteroukoli krasojezdkyní. Ale jak dlouho ještě to vydrží? Jak dlouho ještě? Pár let. Několik málo let. Je to poslední záření krásného léta a pak přijde zasmušilý podzim.
Jenom pár let. A na jak dlouho se posadili sem do té Prahy? Bože, jak se to tehdy tak lehce a bezstrostně řeklo: Půjdeme tam a zůstaneme, než Petříček bude usazen v praxi. Kolik jí bude, kdyby toho zde doopravdy vyčkala? Osmačtyřicet? Devětačtyřicet? Padesát? Což se může v padesáti letech vrátit do cirkusu? Vyprávívalo se v Cirkuse Humberto o takových kouzelnicích života, které zůstávaly v krasojezdeckém sedle do šedesáti let i déle, ale tyto výjimečné abytyše ekvestrické řehole si vyjezdily své právo na stáří, nikdy neopustivše manéž, v níž začaly jezdit jako děti. Něco jiného je odejít z cirkusu, zmizet ze šapitó na patnáct let, nechat svt na sebe zapomenout a vracet se na vítězné bojiště mládí s tváří svraštělou a se zakrývanými šedinami. Čtyřicátnice byly v těch dobách v městské společnosti považovány za matrony, jimž nepřísluší užívání světa. Helena si udržela pružnost a svěžest, jakou neměly měštky kolem ní; ale jak dlouho ještě se smí spolehnout na účin své krásy?
Jako žhavými kleštěmi byla sevřena úzkostí o svůj život. Nikoli o pouhé jeho trvání, nýbrž o jeho užití, o jeho rozvinutí, o ještě nějakou šanci, které se jí, žel, objevovala jako poslední. Byl to Cirkus Humberto v ní, který se náhle ozval se vší mocnou silou vzpomínky a volal, vábil i varoval, aby neprohrála po boku svého muže poslední svou možnost. Vašku neprohrál, Vašku pokračoval, třebaže v jiné způsobě, Vašku zůstával věren svému poslání, ale ona... což byla zrozena k tomu, aby e zřekla vší své nádherné aktivity a žila v zákoutí jen jako manželka a matka? Nebylo spíš její povinností vzepřít se tomuto osudnému běhu věcí, zvednou se proti umrtvujícímu pořádku a vybojovat si na vlastní pěst život v činnosti a kráse? Někdo někde ji k tomu nabádal, někdo někde jí o tom říkal překrásná slova. Helena vzpomínala jako ve snu na starého pana Wollschlägera v tom jeho domku se soškami a obrázky koní. Už se nerozpomněla, co řekl doslovně, ale věděla, že ohnivě hlásal odboj proti konvenci. Tehdy tomu nerozuměla, tehdy nechápala, kam míří. Dnes to ví: moudrý stařec předvídal zápasy, které ji v životě čekají, a našeptal jí slovo jako evangelium.
Helena nedospěla v myšlenkách k žádnému rozhodnutí. Nebyla z myslivých žen, které dovedou promýšlet věc až do posledních konců. Helena jednala z citových impulsů. které jí dávaly řešení jen pro nejbližší chvíli. Takovým náhlým podnětem se na čas spasila i tentokrát, aby si později doznala, že úzkosti a neklidu v ní jen přibylo. Bylo to žensky pošetilé, co učinila: přimkla se k Petříčkovi, aby ho udržela v jeho chlapectví. Zazdálo se jí, že pokud bude Petříček dětsky na ní závislý, zastaví se čas a omine nebezpečí ubíhajících let. Vymýšella si steré záminky, aby ho měla kolem sebe. Hýčkala ho a rozmazlovala, zahrnovala ho pamlsky, sloužila mu, pomáhala mu při oblékání, nosila mu učení, čekala na něho v poledne i ve čtyři hodiny u gymnasia, aby nešel sám domů. Bylo to všecko pro něho nezvyklé, ale ochotně se přizpůsobil nečekanému pohodlí a blahobytu. Táta na to ovšem vrčel a vytýkal Heleně, že rozmazluje hocha, který spíš potřebuje ostřejšího přistrčení do života. Helena se však nedala odvrátit. Stále se kuchyně u Karasů řídila jen podle toho, co Petříček rád, a stále byly někde připraveny čokoláda a bonbony.
Tato záplava přeněžnělé lásky měla však také svá úskalí. Třída se začala Petříčkovi vysmívat. Bystré oči kluků brzy vypozorovaly, co v tom bylo úchylného, a už se to na hocha sypalo se všech stran. "Ellahop, běž k mamince, maminečka ti dá bonbóneček!" - "Ellahop je asi holčička, proto má jeho máma o něho takový strach". - "Ellahop, kde máš sukně?"
Petřík byl celý rudý. Kdyby byl výbojnější povahy, byl by se s kluky serval. Kdyby byl zbabělejší, byl by žaloval. Takhle mu nezbývaly než hádky nebo mlčení. Ale když se "Ellahop, kde máš sukni" začalo přenášet i do jiných tříd, Petřík se vzepřel tam, kde cítil nejmenší odpor: doma mamince. Křikem a pláčem si vymohl, že nesměla už pro něho docházet a že se mohl jako ostatní vyřítit z gymplu na ulici a pokřikovat s nimi celou petrskou čtvrtí.
Helena tedy jen tajně a zpovzdálí sledovala jeho denní návraty z gymnasia. A jednoho dne se jí přitom rozbušilo srdce: od rohu novostavby Městského musea spatřila dole v parčíku vytáhlého Petříka s hromadou učebnic pod levou rukou, jak pravicí horlivě šermje a vší svou výmluvností vykládá cosi zlatovlasé dívce s dlouhými dvěma copy na zádech. Helena je sledovala s vytřeštěnýma očima, než jí zašli za skupiny keřů. Pak se obrátila a zrovna letěla do Varieté Humberto.
"Je pan ředitel nahoře?" vykřikla u vchodu na vrátného.
"Ano, milostpaní, už je po zkouškách", odpovídal pan Dvořák a zůstal udiven stát, jak se bez dechu hnala do schodů.
"Máš, doufám, minutku volného času?" vyrazila ze sebe, když se vřítila do Karasovy pracovny.
"Copak se stalo, Helenko?" zeptal se Vašku udiven.
"Moc se stalo, nesmírně mnoho se stalo - Petříček má holku!"
"Petříček?" zvedl Vašku překavpen obočí do výše. A v té chvíli mu to kolem očí zahrálo a se rtů mu spokojeně ujelo: "Zaplať Pámbů".
"Co to říkáš?" vykřikla Helena a zůstala napjatě stát.
"Děkuji Bohu, Helenko, že se chlapec tak vzmužil. To už je jediná cesta, která ho může přivést k zdravému životu".
"Ty to schvaluješ?"
"Ovšem!"
"A co já... já se mám zříci toho jediného, co mám?"
Hlas se jí roztřásl, slzy vyrazily, Helena se zhroutila do křesla. Vašku k ní přistoupil a vzal ji za ruku.
"Helenko", pravil se vší tichou srdečností, "to je přece úděl všech rodičů, že jim jednoho dne děti začnou ulétati z hnízda! Díváš se pořád na Petra, jako by to byl chlapeček, a zatím mu na tvářích už vyráží chmýří".
Domlouval jí, co mohl nejrozumněji, ale srdcelomné štkaní se nezastavilo. Odcházela od něho zlomená a plačící. Chystala se, že doma promluví s Petříčkem, ale byt našla prázdný a pustý. Byl někde s ní, s tou se zlatými copy. A tu zachvátil Helenu otřes, kterému se před časem vyhnula. Ztratila svou lásku a oporu. Kolik let že jí zbývá z plnosti života? Snad osm, snad pět, snad tři. A hlavou jí třeštila zoufalá myšlenka, že musí z toho urvat a zachránit, co se dá.
Třetího dne přišel pan Dvořák k paní Dvořákové do kuchyně za portýrkou.
"U direktorů se něco děje", zvěstoval důležitě. "Tuhle přiletěla direktorka celá bez sebe za ředitelem a šla zpátky celá ubrečená. A teďka zrovna tak přiletěl direktor, a že prý mu mám hned sehnat starýho Karase. To voni budou mít něco ve familii. Podle mýho by mohlo být něco s mladým".
Nahoře opravdu přecházel Václav Karas po kanceláři jako lapené zvíře. Strýc Frans Steenhouwer seděl u okna s rukama sepjatýma a jen tiše vrtěl lysou hlavou. Čekali na Antonína Karase. Vrazil dovnitř a rovnou se zeptal:
"Co je, Vašku?"
"Zlá věc, táto. Helena ujela".
"I hrome - a kam?"