"I ty můj bože, to je pěkné nadělení!"
"Tuhle mám od ní dopis. Prý jí není možno v Praze žít, že prý musím pochopit, že varieté nevyhovuje jejím ideálům, a když prý se i Petřík od ní odtrhává, musí prý zachránit ještě kus svého života".
"Tak jo, chlapče, to jo. To jela za manéží. Pámbů tě potěš, abys neztratil hlavu. Tak tu zas budeme žít bez ženské jako v maringotce. Ono to bylo pořád nějak na krajíčku - Cirkus Humberto se nezapře".
IX
Strýc Steenhouwer byl útěkem Heleniným všecek roztřesen.
"Jak to mohla udělat!" vzdychal, otíraje si lysinu, "opustit muže, opustit syna, opustit majetek! Jaká neodpovědnost, podlomit práci, která znovu buduje ztracené rodinné jmění! Co jsem jezdil s Cirkusem Humberto, nikdy jsem nemohl tak pravidelně převádět přebytky na osobní konto. Každá měsíční bilance je rozkoš a ta holka od ní uteče za cirkusem!"
Steenhouwer se bál, že bude ohrožen pořádek, jejž nade vše miloval. Vážil si Václava Karase, že za jeho vedení mašírovaly mu v knihách cifry příjmů v sevřených kolonách a že cifry výdajů marně útočily na jejich přesilu. Nepřetržitá válka mezi táborem Má dáti a táborem Dal odváděla stále nové sumy do spořitelních knížek jako do zajateckého tábora. Steenhouwer měl strach, aby se Vašku rodinným neštěstím nezhroutil. Proto navrhoval, že ihned zatelegrafuje agenturám, aby vypátraly Helenin pobyt.
Václav Karas se proti tomu vzepřel.
"Nač chodit s nepříjemnmi věcmi na buben", odpovídal Steehnouwerovi. "Helenina práce v cirkuse se neutají; má-li angažmá, uslyšíme o ní co nevidět. A pak se postarám, abych roztržku zahladil".
Stará parta Cirkusu Humberto mu dala za pravdu. Mužští se znovu srazili úžeji k sobě, paní Kerholcová, jejíž všichni tři synové byli již z domu, převzala dohled na Karasovou domácnost a Petřík s povzdechem se zase začal zouvat a obouvat sám.
Karasova předtucha se potvrdila. Neminuo deset dní a Kerholec přinesl psaní od svých dvou starších synů z Lipska. Pracovali jako Kerhol and Kerhol, ekvilibristický akt na volném stožáru, v cirkusu Kranzově. A nyní psali rodičům o velkém svém překvapení, když se náhle ve stáji objevil grošovatý Čao a po něm paní ředitelka Karasová sama.
"Kranz byl celej bez sebe vomámením", zvěstovali oba mladí atleti, "dyž ji anoncoval. Bodejť by ne, dyž se moh naparovat, že enkážoval poslední Humbertovnu. Vona ale madam nepracuje pod svým menem, vona tu firmuje Miss Sweet. To eště starýho žere, tak to aspoň kdekomu povídá, že je to Berwitzova céra. Tolik musíme říci, že je rozhodně vdobrý kondyci a má sukces. Vysokou jezdí prima, má ferstklas edžastment a Čao, to je marný, to je holt kvalyta. Vona byla náramně překvapená, když jsem se kní přihrnuly. 'Jezusmarja', povídala, 'to sou Kerholcovi kluci!' 'To sme', řekly sme jí, 'a tohle je báječný překvapení'. 'Inu jo', na to pravíc ona, 'to víte, svět je kulatej a manéž taky'. No tak sme se jí už na nic neptali, ačkoliv sme hrozně zvědavý, coseto stalo za pád. Pan ředitel může bejt bez starosti, koukáme, aby měla všecko pohodlí a Čao taky. Čechů je nás tu dost, partu tenťáků vede ňákej placmistr Krčmářík Josef, možná, že ho p. ředitel bude znát. Von aspoň vo madam ví, že je Karasová, a říká, že je jako krajanka. Tak nám vobratem napište, co se stalo. With warmest love Vaši věrný Kerhol and Kerhol".
Na tu zprávu Karas usedl a ihned napsal svým velkým, trochu žákovským písmem Heleně dopis. Že úplně chápe její touhu po cirkusu a že sám by také dal stokráte přednost kulaté práci, kdyby se již nebyl upsal divadlu; že jí nemá nijak její rozhodnutíza zlé, že ho jen bolí, že se s ním o tom npředem nedohodla. Je tu přece jejich Petr a na toho by špatně působilo, kdyby mezi rodiči nastala roztržka. Považuje tedy za nezbytné, aby mezi nimi zůstali jejich srdečné vztahy neporušeny a Helenin odchod aby se vyložil jako oboustranná dohoda. Helna zkrátka se jen vrátila k cirkusu dříve, než původně zamýšleli, a vyčká tam, až Vašku doslouží svých patnáct let varieté, ke kterým se upsal; pak opět potáhnou světem spolu, a nepřihodí-li se nic nepředvídaného, obnoví Cirkus Humberto ve vší jeho slávě.
Dopis neposlal Karas Heleně přímo, poslal jej bratřím Kerholcovým, které požádal, aby koupili velkou kytici fialek a odevzdali ji Heleně zároveň s psaním. za týden dostal odpověď, na mnoha místěch rozmáčenou slzami, kde Helena rozechvěně přijala jeho návrhy. "Jsi pořád ten hodný, rozvážný, laslavý Vašku, který má pro mne pochopení a který stále všecko zachraňuje. Já jsem hodně trpěla opuštěností. nenáviděla jsem to Tvé varieté, kde jsem neměla co dělat a kde byly cizí ženy, které Tě chvílemi více zajímaly než já. Žárlila jsem na ně, žárlila na celý podnik, ale dnes už to vidím jinak. Dělej svou práci, prosím Tě, jako dosud a nenech se rozvrátit malou pošetilou ženou, jako je Tvoje Helena. A zaujme-li Tě některá z těch jevištních hvězd o kousek víc, než by se v občanském životě slušelo, užij si, nemohu Ti to mít za zlé. Vím, že přesto střežíš můj osud, že bdíš nad životem našeho syna a že zůstáváš věren tomu nejsilnějšímu, co je v nás a co se jmenuje Cirkus Humberto".
Vzdálenost uhladila, co bylo zjitřeno blízkostí. Mezi Vaškem a Helenou se rozvinula korespondence, v níž si s kamarádskou důvěrností vykládali o všech příhodách, které je nyní v dvojím jejich působení potkávaly. Vašek vždy jen kladl Heleně na srdce, aby nedopustila, aby se její otec dověděl, že pracuje u Kranze. Starý Berwitz z milosti osudu žil a jeho stav se dokonce trochu zlepšil, ale takovou zprávu o osobním triumfu svého dlouholetého odpůrce a soka by nepřenesl přes srdce.
Opačně zase Helena měla v dopisech plno připomínek pro svého Petříka. I za nejdivočejšího harcování po světě visela na něm a chtěla slyšet o každém jeho kročeji. Petřík zatím dostudoval gymnasium, maturoval s vyznamenáním a přešel na universitu, aby se věnoval vědám matematickým. K otcovu podnikání ani k matčině činnosti nenašel žádný vnitřní vztah. Nezajímalo ho to, bylo mu to cizí a lhostejné jako dlažba ulic, kterými chodil zabořen ve své myšlení. Ještě trochu lnul k prastrýci Steenhouwerovi, staříku plnému číslic, ale ten už povážlivě stárnul, lysá jeho hlava leckdy se odoledne nad účetními knihami zakolébala a poklesla v ochablou dřímotu. Po jeho boku seděl mladý kancelářský pomocník pan Kauble, který už musel na Karasův rozkaz všecko vést v patrnosti a zaskočit všude, kde slábnoucí paměť Steenhouwerova selhávala.
Tak se zas život kolem Václava Karase urovnal do klidného toku. Nebyl to život bez vzrušení, vždyť už jen ta věčná změna programů přinášela jemu i jeho lidem ustavičné napětí. To však přijímai s jistou rozkoší, bylo to jako stálá výzva k souboji, kterou nestárnoucí Vašku přijímal vždy s bojovým ohněm. Ale mimo tento vnitřní var v podniku byl klid a jen zřídka přišlo zvenčí něco vzrušujícího.
Jednou se však přihodila maličkost, která velmi Karase zaujala. V poště ležela pro něho pohlednice, obrázek mohutného ocenského parníku. A k němu bylo připsáno:
Když volá tamtam,
volá sem-sem.
Seržán Vosátka
Karas prohlížel lístek se všech stran, zanesl jej do staré humbertovské party, všichni to čtli, zkoumali a obraceli, ale jen vrtěli hlavou a výklad nenašli. To dvojverrší zůstalo záhadou. Smáli se, že byl asi Ferenc řádně natrunčen, když si vzpomněl na pražské přátele a zablabolil na pohlednici takový nesmysl. Vašek však tomuhle nevěřil. Rukopis byl pevný a energický, adresa i text napsány pečlivě a čistotně. Naplňovalo ho to neklidem. Pohledince stále ležela na jeho stole jako věc nevyřízená; a večer, když uléhal, ozvalo se mu vždy znovu:
Když volá tamtam,
volá sem-sem.
Co vlastně dlá Ferenc Vosátka, kdysi tulák a dobrodruh, nyní velký hamburský restauratér? Co dělá Hamburk, který jim byl tak dlouho zimním domovem? A co dělá - a Vašku jako by to i v myšlenkách jen tichounce zašeptal - Růženka? Pojala ho touha zajet si tam a podívat se po tom milém, starém působišti. Mohl to podniknou jako zájmovou cestu, hamburské varieté mělo teď slavnou pověst a v jeho programech vždy bylo něco, co stálo jiným direktorům za zhlédnutí. Ale Vašek věděl, že tenhle profesionální důvod bude jen záminka a žeho víc vábí melancholická vzpomínka. Odsouval tu cestu na vhodnějšíd obu, ale čím déle ji odkládal, tím naléhavěji mu v mysli zněo Vosátkovo dvojverší. a zdálo se mu, že v tom vábení do dálky je právě jeho záhadný smysl:
Když volá tamtam,
volá sem-sem.
A jednoho dne se rozhodl, zařídil věci na nejbližší dny a odejel.
Hamburk se mu zdál zas ještě mohutnější, rušnější a živější něž před několika lety. Ale nepřijel sem prohlížet znamenitosti města. Srdce ho pudilo jen na tři místa, která uzavírala jeho vzpomínky na Cirkus Humberto. Nejprve pospíchal k Reeprebahn, podívat se, co se stalo s jejich boudou. Ale sotva to místo poznával. Široké, krásně dlážděné prostranství bylo tam, kde kdysi stávaly ve vychudlých trsech trávy strakaté jejich maringotky. Všude kolem se tyčily nové komy s přepychovými i lidovými restauracemi a kavárnami, s divadly a zpěvními síněmi, s vinárnami a tančírnami, svět bujné záavy a dráždivých požitků, ospalý a jako odmuřelý teď dopoledne, ale připravený k hýření reklamních světel a nápisů, až nadejde večer a Reeperbahn se zaplní lidskými davy jako překrvená tepna veselosti. Půdorys rozšířené ulice se změnil, už se ani nedalo říci, kde tu stávaly střelnice a kolotoče a kde se zvedala konstrukce Cirkusu Humberto, kde bylo okénko paní Hammerschmidtové a kde dvířka, za nimiž bydlel nebožtík Harwey se zrzounkem Alicí.
Marně se tu Karas pozastavil, marně měřil očima vzdálenosti. Vzpomněl si, že právě proti vchodu bývala hospoda U kotvy, ale kdepak té byl konec, tu byl American bar Elysium a stříbrně se lesknoucí automatový restaurant Sanssouci a révou ověnčená vinárna Grinzing se šarmem a originálními lidovými zpěváky vídeňskými a tančírna Bataclan s výkladními skříněmi plnými ženských fotografií - tu už nikde nebyl jediný pevný bod k minuosti, všecko nové, všecko naměřeno do příštích konjunktur a jejich bláznivého utrácení.
Šel tedy Karas dál, až ke konci této avenue požitků, a tam zabočl do pokroucenýc uliček. Těšil se, že už za rohem se mu objeví rozložitý, polyglotní štít Námořníkovy nevěsty, velká životní zátoka Ference Vosátky, seržána. Ale na tom rohu ustrnul: přízemí domu jevilo stopy po nedávné zednické předělávce. Kde za vlády Vostákovy vedla okna do Zálivu Mexického a Moře Karibského, byly teď zase krámy, papírnictví a pekařství. Hospoda byla zřejmě zase omezena jen na Cestu Prozřetelnosti, jen na výčep; a místo rozložité Vosátkovy tabule visela nad vchodem zase stará firemní deska Moeseckova, jenže sešlá a otlučená.
"Seržán umřel..." blesklo Vaškovi hlavou a srdce se mu citelně sevřelo.
Rozběhl se ke vchodu a stiskl kliku.
Při dveřích stál jako kdysi výčepní pult. Vedle něho seděla podřimující paní, šedivou hlavu opírajíc o ruku, která loktem spočívala na pultě. Jak dveře zaskřípaly, zvedla jen víčka. Vašek spatřil veliké oči, černé jak uhel, oči nehybné, jako vyhaslé, bez jisker a ohýnků, jež v nich kdysi hořely. Dívala se na něho a ani se nepohnula.
"Dobrý den", pozdrvil ji Karas. "Je přítomen pan Vosátka?"
"Seržán?" odpověděla paní hlubokým a silným hlasem a zůstala dál jako socha.
"Ano".
"Není zde".
"A kde je?"
"Kdo jste? Vy přece nemůžete být z jeho přátel, jste příliš mlád".
"Jsem Vašku".
"Vy... jste... Vašku!"
Zamlklé oči klouzaly pomalu po jeho postavě.
"Tak to je Vašku. Už bych vás nepoznala. Řekněte mi, jak věděl seržán, že sem přijedete?"
"On to věděl?"
"Patrně. Dal mi pro vás vzkaz".
"Což seržán odejel?"
"Odplul".
"Za moře? Proboha, vždyť je mu přes sedmdesát!"