Achillu Breburdovi spadl kámen se srdce: Václav Karas najednou podepsal smlouvu na dalších deset let. Varieté ponese dál zvučné jméno Humbertovo a Karas zůstane jeho managerem. Je tomu tak, ale nad všecky produkce zajímá teď tohoto ředitele každý výkon slečny Li nebo Lilili, tím časem nemluvněte. Jak má volnou chvíli, už tíhne z divadla na Těšnov, aby sledoval její artistické výkony pod povijanem. Učený syn se domnívá, že se tatínek skoro zbláznil, snacha se směje, žejim ušetří chůvu, pan Kostečka si spokojeně hladí hebký plnovous a jen se pochechtává: "Nic už ti nechybí, Václave, jen ještě kojit, ještě kojit..." ale Václav Karas se tím nedává zmást, kolébá, houpá a hýčká vnučku, vozí ji v kočárku a přebaluje jako ošetřovatelka. Ví, proč to dělá. Je přesvědčen, že človíček v tomto věku se nijak neliší od maého lvíčete nebo tygrátka a že vnímá svět jen několika přirozenými pudy. A Karas usiluje o to, aby si nemluvně ze všeho nejvíce zvyklo na jeho hlas a smích a na jeho tělesnou vůni. Dělá vše, by u batolátka vzbudil trvalý pocit, že v rukou dědečkových je mu nejlíp a nejbezpečněji. Když je s ním sám, zkouší s ním všelijaké věci, drží je za ručičky nebo za nožičky a ohybuje tělíčkem, aby si zvykalo na kousíček námahy. A malá Lilili opravdu si dědečka oblibuje, směje se na něho, jak ho spatří, chce k němu do náručí a vyráží ze sebe velijakéhekavé zvuky, jako by mu chtěla něco říci. Václav Karas si s ní vytrvale hraje, ale jeho radostná bezstarostnost je jen zčásti pravá. Pod vším tím mazlením je skryto vytrvalé a soustředěné pozorování: rozpoznává maličká zvuky? rozpoznává barvy, reaguje bystře? je bázlivá nebo se nebojí?
Děťátko začíná po čase ťapkat, začíná se spouštět, začíná mluvit. Dědeček Karas je stále u něho a pořád hlídá a číhá, jaké jsou jeho sklony a záliby. Nemluví o tom, ale je spokojen. Lilili je jako malé dráče, hybná, čiperná, nebojácná, křiklavá, do všeho jako rtuť. Bezvousého dědečka má z celé rodiny nejraději. Kdopak z dospělých si dovede sednout k ní na zem, převalovat se v kotrmelcích, běhat po čtyřech, křičet a výskat, štěkat a kokrhat? Z batolátka se vyklubává malá holčička, ale čím více její hlavička chápe, tím srdečněji lne k tomuhle dědečkovi. Všichni jsou na ni hodní, všichni ji mají rádi, ale s nikým není taková švanda a honěnice, žádný neumí tolik legrací, žádný není tak věčně naladěn do žertů a špásů. Už začínají spolu chodit na procházky, už byli spolu návštěvou v jeho bytě. Tam, když jim nikdo nepřekážel, dědeček teprve vyváděl, chodil po rukou, stál na hlavě a kotrmelcoval ve vzduchu. Malá Liduška byla všecka unesena. Ale dědeček jí přikázal, že chce-li to ještě jednou vidět, nesmí o tom doma mluvit. A tak se mezi nimi vytváří velké tajemství. Říkají, že jdou na procházku, ale ve skutečnosti jdou k dědovi do bytu, zamknou se tam a vztekají se. Panečku, tenhle dědeček toho umí! Přeskočí židli, přeskočí stůl, chodí jako opice, houpá se překlopen na krkuzích, praští sebou na zem jak dlouhý tak široký a zvedne se pozpátku a stojí na jedné ruce. V ložnici má dvě bedny a v těch jsou neuvěřitelné věci: nosy, vousy, falešné tváře a brady, paruky, klobouky, čepice, strakaté šaty. Vyloví něco, nasadí si to, a už je někdo docela jiný.
Říká tomu "dělat tyjátr". To si Liduška sedne na pohovku proti zavřeným dveřím. Najednou se dveře otevřoua z nich vyjde dědeček s hrozitánskými vousy a velkým červeným nosem, na hlavě má přilbici, v ruce papírovýmeč, chodí velkými kroky a dupavě a volá hrobovým hlasem:
"Heřman z Bubna byl udatný pán, u svého krále na slovo vzatý..."
A když ho Lidušrka živě vidí, jak "projíždí pouště a lesy", najednou odhodí meč a přilbici, vrhne se na zem a dělá, jak "zápasí lev se dvěma tygry", převaluje se, řve, odskakuje, vrčí a prská, no, švanda je to, že Liduška nevydrží sedět, že vyskočí, běhá po pohovce, tleská, skáče a výská rozkoší.
Po čase už "dělají tyátr" spolu, děda přitáhne báječné závoje, Liduška se jimi ověsí a je z ní princezna Lilili a dědeček je chvilku král Habaděj XV, vládce říše Mezipotápské, chvilku černý otrok Mezulán, který věrně plní její rozkazy, chvilku princ Cinkapúr, který poklekne před princeznou, vyzná jí lásku a pak ji unese nahoru na šatník, odkud jako z hradu bojuje s drakem.
Když se nabaží hry, opustí tyátr a dělají cirkus; to je nekonečná vztekanice a noněnice přes stoly a židle, z pokoje do pokoje, kotrmelce, skoky a stojky a zas jakoby chození po provaze, až je princezna Lilili úplně bez dechu křikem a smíchem. Pak konečně opustí zpřeházený a rozvrácený byt, vezmou se za ruce a jdou jako způsobný dědeček a hodná holčička z procházky domů. Liduška ví od malička, že tohle musí zůstat jejich tajemstvím, - doma přece jen chtějí, aby byla tichá a mírná, aby zdaleka pozdravovala známé paničky rukulíbám a aby pořád na sebe dávala pozor a dobře se chovala. Probuzená dětská chytrost vypozorovala hned, že tu jsou dva světy, ten domácí a společenský a ten dědečkův, který je pro ni ráj, a už se podle toho zařizuje.
Do Varieté holčička tedy nesmí. Staří Kostečkovi tam chodí rádi, je to pěkná a poutavá podívaná a Kostečka je velmi spokojen, když e může před pražským obecenstvem zablýsknout v ředitelské lóži. Taky Emilku Karasovou baví toto pestré divadlo, ale pan profesor Petr Karas považuje takový večer za ztracený a raději sedí doma a propočítává geometrii kuželosečky, dané pěti dvojicemi konjugovaných bodů. Pro malou Lidku se varieté nehodí, to znávají všichni jednomyslně. Zůstává tedy doma s tatínkem. Rodiče si libují, že je hodná, že je nezlobí prosbami, aby ji vzali s sebou. Kde by se toho nadáli, že se dítě takhle chová, protože mu to nařídil jeho milovaný dědeček Václav, a že dědeček ji za to už nesčetněkrát vzal s sebou na odpolední představení! Lidka doma ani nemukne, aby se neprozradila, aby nepřišla o tu krásu. Neboť varieté, to je, božíčku, nádhera, nic není tak velkolepého, leda balety Sedm havranů a Královna loutek na Národním divadle. Ale ve varieté může Lidka s dědečkem dokonce za kulisy, do šaten a ke klecím, neboť po každé tu jsou nějaká zvířata a některá možno krmit a hladit. Pro malé děvče je v tom plno tajemného dobrodružství, plno rozkoší a krás; říkejte si, co chcete, žádná holka na světě nemá tak nádherného dědečka, jako je bezvousý dědeček Václav.
Středoškoslý profesor Petr Karas začíná být evropsky uznávanou kapacitou, o jeho spisech se referuje ve velkých mezinárodních revuích matematických, dvakráte přednášel na kongresu matematiků, ve Výmaru a v Lyoně, po spise "Několik nových pohledů na Bolzano-Cauchyovo kriterium konvergentních i divergentních posloupností" udělila mu universita Karlo-Ferdinandova právo docentury.
"Teda Vrchlický to není, kuželosečka holt není sonet", říkává o něm jeho tchán, spokojeně se probíraje plnovousem, "ale náš dům se v něm dočká poct nejvyšších. Ne nadarmo jsem volil tovární značku Excelsior".
"To se málokdy najde", chlubila se paní Kostečková svým známým paničkám, "genius a vzorný manžel. Naše Emilka je tak šťastná... Škoda, že už zeť nepíše básně. Je totiž taky básník a znalci říkají, že nemá daleko do Vrchlického".
"Petr je neskonale hodný", říkala blaženě tloustnoucí Emilka, tulíc se k svému muži jako slepička, "ono to každé x dá moc starostí a práce, ale on nepovolí, dokud nebude dvorním radou, viď, Petříčku?"
Uprostřed té blahobytné spokojenosti rejdil dědeček Václav a jen si mnul ruce. Byl nesmírně šťasten, že ve vnučce objevil milovanou jiskru života, temperament, odvahu a veselí, čeho všeho postrádal tak bolestně u svého syna. Měl Petra docela rád a nikdy mu slova zlého neřekl. Ale došel k přesvědčení, že Petr způsobil největší převraty v jejich životě. Kvůli Petrovi zanikl vlastně Cirkus Humberto; kdyby se byl Petr narodil s jinou povahu, mohla Helena ještě jezdit a Vašku by byl ještě výkonným umělcem. Proto se nedají dělat žádné výčitky, ale Vašku nebude na stará kolena předstírat, že mu nějak imponují Petrovy vědecké úspěchy. Hoch dělá řádně svou věc, to je v pořádku, jaképak obdivování.
"Jdeš si svou cestou, Petříčku", říkává sám k sobě Václav Karas, když leží v opuštěném bytě a vlaky na viaduktu hučí a duní, "ale mezi námi je ještě nějaký dloužek. Já jsem obětoval svůj život a život humbertovských rodin, aby se tvé dušičce nestala žádná křivda. za to mám právo žádat, aby ty a tvoje sladká Emilka nezpůsobili žádnou křivdu duščce vaší Lidušky. Pán Bůh dal, abys opustil frajkumšt naší rodiny a šel do města, za katedru. A posadil se do bohatství. Jestli však Pán Bůh míní, že by tvoje dcera se měla zas vrátit do frajkumštu, do světa tvé mámy, báby a prabáby, přijdu se svou směnkou, Petříčku a budu žádat spravedlivé vyrovnání".
Takhle si to Václav Karas říká, ale ve skutečnosti už věří, že ta maličká Lilili je k něčemu určena, že je v ní něco, co nebylo v jejím tátovi, a že by to zahynulo, kdyby o ní rozhodovali jen její rodiče. I chodí dědeček Václav, do ničeho nemluví, do ničeho se neplete, ale pilně klade své podkůpky a hromadí zápalný materiál. A když někdy přijde večer do svého bytu a musí urovnávat koberec a přestavovat nábytek, jak to tu s Lidkou odpoledne zřídili, najednousi přitom luskne prsty a zavolá:
"Vyrvu tu dušičku, vyrvu ji, bude zas ve světě Humbertovna!"
XIII
V těch letech kolem šedesátky, když vede svůj tajný boj o vnučku, mění se Václav Karas i jako ředitel. Už mu tak nezáleží na vrcholných výkonech, spokojuje se i menším vzepětím sil, jen když je v něm půvab. K věcem i lidem dostává jiný poměr, ne už tak řeholně přísný jako v letech nejtvrdší mužnosti. Nevidí na scéně jen mistrný lidský stroj, nýbrž i živé bytosti s jejich nedostatky. Není pro něho žádného tajemství profese. Zná všecky vynikající artisty Evropy, většina z nich pracovala u něho v cvičném letním kursu a všichni jsou do jisté míry jeho odchovanci. Když vchází do šaten svého divadla, je to, jako by vstupoval do rodiny. Shledá se tu s mladými atlety, jejichž otcové i matky bývali před lety u něho v angažmá. Najde tu staré, zkušené artisty, kteří sem v létě přijedou trenovat své syny. Rozhovoří se s cizím člověkem a za chvíli se ukáže, že zná jeho strýce, švagrovou a bývalého společníka. Firmy se mění, ale lidé zůstávají na evropské šachovnici a od programu k programu se posunují nejrůznějšími směry. Václav Karas sleduje tyto pohyby a vidí z nich, které číslo stoupá ve slávě a které dohořívá. Vidí pausy nemocí a nehod po Evropě a ve svých šatnách se dovídá všecky podrobnosti. Jde-li o přítele - a kdo z vedoucích se s ním nespřátelil! - Karas nelituje a napíše pár srdečných řádek. Artisté trpí opuštěností a za vzpomínku ve zlých časech jsou vděčni až do smrti.
Rok za rokem se vyvíjejí důvěrnější a důvěrnější vztahy mezi ním a kočovným lidem varietním. Pražský Karas není pro artisty ředitel, ale zkušený, moudrý a dobrosrdečný kolega. Obracejí se na něho ve svých starostech a Karas radí a pomáhá. Teď už to nejsou otázky profesionální a technické, teď jsou to ty tisíceré naléhavosti soukromé, které nejvíce sbližují lidská srdce. Rodiče se ptají, co s dětmi, děti se ptají, co se zestárlými rodiči. Ostřílení chlapci jdou rozpačitě na radu, zda se mají oženit s kolegyní; tanečnice které třikrát objely svět, čekají až na Prahu, aby tam vytáhly z kufru podobenku svého vyvoleného a zeptaly se papá Karase, co by tomu říkal.
Někdejší Vašku má vlasy prokvetlé, ale oči třpytné a zářící. Koukne na kabinetku, a jako by viděl celou skutečnost, hned ví, kde je láska, kde peníze, kde speklace, kde naivnost. Žádná kartářka to nedovede tak rozebrat, žádná tak poradit. Vašku nemá předsudků. Poradí chudým lidem, aby se vzali, mají-li se rádi a chtějí-li pracovat. Poradí zámožným, aby si dali tak trochu pozor na majetek. Přeje hezkým ženám, uloví-li šlechtického nebo bankovního magnáta, přeje jim ještě víc, vdajíli se jen podle tvé touhy. Všecko se to nemůže ani v šatnách projednat, lidé za ním chodí do kanceláře a vycházejí z ní s vděčným úsměvem a spokojenýma očima. Z celé Evropy pak docházejí svatební oznámení a pozvánky k veselkám. Karas neodmítá přijet, pokud jen může. Stovkám atisek a tanečnic byl na svatbě za svědka, stovky novorozeňat držel při křtu za ruku jako kmotr. Jak léta ubíhají, sžívá se s celou tou ohromnou rodinou artistů a artistek jako nejmilejší přítel, nedůvěrnější zpovědník, nejváženější rádce - papá Karas.
Dělá to všecko rád, protože ty lidi miluje. Jsou všichni tak prostí, tak nezáludní, tak počestní. Něco na tom je, že mravně závadní lidé nemohou vyniknout ani tam, kde jde o výkony čistě fysické. To stálé velké soustředění, ta odříkavost varietního atletství působí jako mravní očista. Jsou ovšem některé obory, kam spíše proniká nákaza immorality. Ale to nebývají věci výlučně varietní a cirkusové. To se spíš během doby vloudilo na scénu a udržuje se to naní jen příživnicky, aby to po čase bylo vývojem odplaveno. Kolik skutečné neřestnosti vehnal na varietní půdu ten přebujelý literární zájem kolem konce století! Ale karas má jemný čich pro čistotu práce a málokdy mu vnikne do programu, co si tam nepřeje mít.
Nejhorší to bylo za světové války, kdy se svět zúžil a varietní divadla si musela vypomáhat všelijak. Tehdy se stalo, že mu celá baletní skupina na poslední chvíli odřekla. Neměl, kde vzít náhradu, byl naprostý nedostatek varietních čísel. Nějaká agentura mu horlivě doporučovala "živé obrazy", které prý měly nesmírný úspěch. Karas byl pln nechuti a nedůvěry, ale když nikde jinde nic nenašel, zatelegrafoval, že přijímá. Objevilo se mu šest vyzývavých ženštin, které vedl starší člověk dotěrných pohybů, oblečený s přehnanou elegancí. Karas se na něho podíval a najednou se mu motor vzpomínek v mozku prudce roztočil a letěl o půl století zpět. Ten chlapík byl barevný, pleť v obličeji byla zšedlá, oční důlky černé, pohled jako odumřelý. Na horním rtu trčely dva navoskované knírky, z úst svítily zlaté zuby.
"Paolo!" vykřikl Karas udiven.
"Yes", odpověděl Breber, nuceně se usmál a poklonil se až k zemi.
Snad poprvé se Karasovi stalo, že nenašel vlídného slova na uvítanou. A byl to druh jeho mládí! Ano, byl; ale tím hrůzněji stála proti zářnému obrazu vzpomínky tato skutečnost, Paolo Roméo jako ruina tělesná i mravní.
"Zaveďte panstvo do šaten!" obrátil se Karas na sekretáře Kaubla, aby se zbavil dalšího hovoru. A bezděky se podíval na kalendář na stěně, má-li tento program patnáct dní nebo šestnáct.
Karas nemusel mluvit, Karas se nemusel vyptávat; jak spatřil tuto skupinu, věděl, že je zle a že toto angažná se neskončí hladce. Jakmile se tajemník vátil, nadiktoval mu ředitel vyhlášku, kterou se artistům, artistkám a jejich průvodcům zakazuje během představení vstup do hlediště. Jeden z průklepů měl být vyvěšen hned vedle šatny Paolovy. Na jeho zkoušení se nešel podívat, nechtěl se vystavovat Paolově dotěrnosti. Režisér mu hlásil, že se zkoušela jen hudba.
"A ty dámy?" zeptal se ředitel.
Režisér přivřel levé oko, ušklíbl se a mávl rukou.
Karas pokýval hlavou a povzdechl.
Večer, ještě během první půle, přichvátal za Karasem pan vrchní Šebele. Že nechce dělat žádné nepříjemnosti, ale že ten černoch od živých obrazů za ním přišel a požádal ho, aby šikovně napovděl pánům v lóžích, kdyby se zajímali o ty umělkyně, že se mají obrátit na něho, na pana Roméa.
"Dobrá, pane Šebele", kývl hlavou Karas, "vy nebudete pánům v lóžích nic našeptávat, to si tu nezavedeme. A s panem Roméem to hned zařídím".
Sekretář šel a upozornil Paola na vyhlášku.
Palo se vzepřel a chystal se na nějaký výstup.
"Pane Roméo, je mi líto, ale mám vám vyřídit", prohlásil tajemník energicky, "že neuposlechnete-li ihned, požádá Vašku komisaře, aby vás okamžitě zatkl pro kuplířství. svědek proti vám jest už zajištěn".
Paolo zesinal, v očích mu to blýskalo. Vyrazil nějakou nesrozumitelnou kletbu, pak se obrátil a tíhl po schodech dolů.
"Co bylo s Paolem?" zeptal se Karas, když představení skončilo.
"Šel do výčepu", hlásil tajemník, "opil se a ztropil výtržnost. Hrozně vám nadával, pane řediteli, křičel, že všecko, co umíte, máte od něho, a sliboval vám strašnou pomstu".
"Jakpak mi to nadával?" přerušil ho Vašku s náhlou zvědavostí.
"Nevím... měl takové divné slovo, jaké jsem nikdy neslyšel..."
"Dablkau, ne?"
"Ano... myslím, že ano..."
"Dablkau", opakoval šedovlasý Vašku a všecek se blaženě rozzářil. "Nu, tomu vy, mladýmuži, nemůžete rozumět. Dovedete si představit klukovskou pračku, která se rozhodne až po padesáti letech? Zítra tedy uvidíte finale. Pozvete pana Roméa na jedenáctou hodinu".
Paolo Roméo přišel po jedenácté do hlavní kanceláře a hluboce se na vecky strany ukláněl.
"Milý Paolo", oslovil ho klidně Vašku, "viděl jsem včera tvoje číslo a velmi lituji, že se naprosto nehodí do podnikuk, který nese jméno Humberto. Nemůže to v našem pořadu zůstat. Nechci tě však také poškodit. Zde je poukázka na gáži za patnáct dní. Zařiď laskavě, aby tvé dámy vyklidily šatny do odpoledne".
Paolo se uklonil, vzal poukázku a uložil si ji do tašky. Činil tak velmi pomalu a v místnosti bylo ticho jako před bouří. Pak se Paolo zase uklonil a už se zdálo, že odejde. Ale najednou se zastavil, obrátil se k sekretáři, a blýsknuv očima plnýma záští, křikl:
"Víte, proč mě ten pes Dablkau tak nenávidí? Byl jsem milenec jeho Heleny!"
Slovo proletělo vzduchem jako vymrštěná dýka. Vašku sebou trhl, jako by byl opravdu zasažen. Vteřinu dvě se díval na Paola, jako by nerozuměl. Stál na konci pokoje, u okna, Paolo stál stejně nehybně, ale s posměšně zkřiveným obličejem u dveří. Uprostřed mezi nimi šelnapříč místností plochý pult. Náhle sebou Vašku hnul, udělal krok, odrazil se a velikým, dlouhým skokem proletěl nad pultem celou místností na Paola, srazil ho na zem, bleskurychle se vzepřel, a popadnuv Paola za krk a za kalhoty, zvedl jej oběma rukama vysoko nad hlavu. Vypadalo to, že s ním praští o zem, ale Vašku kopl do dveří a vyrazil s ním ven, na schody a po schodech dolů. Paolo chroptěl a chtěl se vyškubnout, ale ruce ho svíraly jako kleště. Pan Dvořák dole vyběhl, slyšel nezvyklý hluk.
"Open the door!" křikl Vašku.