"Výborně. Čím to bude horší, tím líp. S vysvědčením však nepůjdeš domů, nýbrž sem ke mně. A já už provedu to ostatní".
Do konce školního roku zbývaly čtyři měsíce. Karasová Ludmila, septimánka, provela za tu dobu zázraky v lajdáctví a nevědění. Profesoři byli bez sebe hněvem a chvěli se rozkoší z exemplárního trestání. Pětky padaly, jen to bouchalo. "Áno, balet na eminenc, vědění na propadnutí, áno. Moderní doba, nové mravy, máte zas pětku, sedněte, áno".
Přilítla ze školy do varieté, vysoko mávajíc vysvědčením.
"Dědo, dělala jsem, co jsem mohla! Šest pum - jen ten padouch matikář mi dal zase stágru, zbabělec! To si to nechce rozházet s tátou".
"Dobrá, děvče. Teď se jdi projít a já si vezmu do manéže tvého otce".
Zavolal si ho telefonem, že naléhavě s ním musí mluvit. Petr Karas, universitní profesor, marně si lámal hlavu, proč to. Když vstoupil do otcovy pracovny, spatřil staříka, jak stojí uprostřed a s rozkoší práská velkou šambrierou.
"Táto, prosím tě, dej to pryč", volal syn ze dveří, "víš, že to nesnáším".
"I jen pojď dál, Petře, a sedni si. Máme spolu malé účtování. Je to za dlouhá léta - kolipak ti je? dvaačtyřicet? třiačtyřicet? - no a můj účet je z tvého mládí. Snad se na to pamatuješ, jak jsme všichni chtěli, abys se sblížil s Cirkusem Humberto. Já, matka, babička, dědeček, kdekdo jsme toužili po tom, abys šel cestou, kterou ti uchystali tví rodiče. Ael tys na to neměl ani pomyšlení".
"Neměl".
"Vidíš, to si pamatuješ. Neměl jsi pro to hlavu, že ano. Ať jsme to zkoušeli tak nebo onak, po každé jsi ze všeho propad. A nám nezbylo než se trochu přizpůsobit, vzdát se všech snů a představ a smířit se s holou skutečností, že náš syn odejde z našeho prostředí".
"Ano. Byli jste ke mně neobyčejně hodní. Bylo to opravdu moje štěstí. Snad bych se byl jinak utrápil".
"Tedy jsme jednali správně?"
"Ano. Nikdy jsem to nepopíral".
"Výborně. A teď, jsi-li charekter, musíš jednati zrovna tk jako my tehdy. Lidka propadla..."
"Z matematiky!"
"Ne. V matematice ti dělá čest, má dostatečnu jako vždycky".
"Náramná čest!"
"Ale jinak pukla v šesti předmětech. Zde je její vysvědčení".
"To je hrůza!"
"Ano. Nemá na to hlavu, jako ty jsi neměl hlavu pro cirkus. Teď se musíš ty a tvoje paní zachovat tak, jako jsme se zachovali my. Nebránit Lidce, aby si šla za svým štěstím jako taneční umělkyně".
"To není možné!"
"Ó, to je nejen možné, ale nutné. Žádám to".
Václav Karas pronesl poslední slova velmi ostře. Stál před svým synem vztyčen a komandérsky, s očima zaostřenýma, jak kdysi vnucoval svou vůli šelmám v kleci.
"Ale tatínku... proboha tě prosím... uznej, poměry jsou jiné. Já nejsem cirkusák, jsem universitní profesor, mám býti jmenován řádným..."
"Svoluješ nebo ne?"
"Tatínku... nemohu..."
"Bojíš se skandálu?"
"Ovšem, pochop to... lidské řeči..."
"Dobrá", a starý Karas mluvil, jako by střílel z pistole. "Když nechceš vyplnit svou povinnost tak, jak jsem ji ctil já, jsem tvůj nepřítel. Lidka odjede ještě dnes. Loučit se s tak nehodnými rodiči nemusí. Ráno vyjde ve všech novinách zpráva, že odjela dovršit svá taneční studia. Je oblíbená umělkyně, bue to tedy zpráva velmi veřejnost zajímající. Ve večernících následujících dnů vyjdo pak interviewy se mnou jakožto s jejím dědečkem. Mám už to všecko připraveno. Proč jde za kumštem? Protože je ze staré cirkusácké rodiny. Její otec, universitní profesor, se narodil v cirkusovém voze. A pak tě vylíčím. Ne tak, jaký jsi byl, ale jaký jsi měl být. Já si tě tam zidealisuji - to je svaté právo starého otce. A půjde to den za dnem, historie za historií, a chceš-li, skandál za skandálem..."
"Proboha... tatínku... Kostečkovi se zblázní..."
"A kdyby tě i vyhodili. Zradil jsi mne, trp si".
Petr Karas sedí zhroucen, drží si hlavu oběma rukama a kvílí.
Václav Karas stojí proti němu a probodává ho očima.
"Tak co", praví pak chladně, "souhlasíš s jejím odjezdem?"
Petr Karas neodpovídá, jen přikývne.
"Dobrá, tedy podepiš tuto listinu. Chci mít pro úřady dokument, že nešlo ani o únos, ani o útěk".
Petr ochable natáhl ruku a podepsal.
"Tak. A teď můžeš jít a zvěstovat to Kostečkovým. Ale ať se nechystají na žádný kravál - přijdu s Lidkou k obědu a... to víš, já mám rád u oběda veselé tváře. Ono je to přec zábavné, vidět, jak Pán Bůh míchá lidským těstem, aby nezkyslo!"
Stařík byl rozjařen. Vydral tu dušičku, vydral!
XV
Depeše z Berlína oznamuje, že tanečnice Ludmila Humberto měla o svém debutním večeru nesmírný úspěch. Václav Karas má telegram rozprostřený před sebou na stole. S bradou opřenou o sepjaté ruce zírá na ten papír a usmívá se. Čte ty řádky znovu a znovu, pak se mu rozplývají a papír depeše se nějak rozlévá. Václav Karas jako by se díval na velikou mapu, v mapu svého života.
"Tuhle jsi s tátou vyšel od toho modřínku. Jakpak je to dávno? Nu, chlapče, tehdy ti bylo sedm, je to tedy dvaašedesát let. Tuhle jsi jel po prvé na svém bandurkovi, tuhle jsi se řezal s Paolem, tuhle byla ta první procházka s Růženkou a tuhle ti to ten starý Wollschläger všecko zpřeházel. Měl pravdu? Neměl pravdu? Měl, Vašku, měl. Zamotalo se to všecko jinak, ale co jsi provedl podle jeho příkazů, bylo správné. Dvaašedesát let, to je lán světa a času; ale koukáš-li se po všem, co se stalo, nemusíš se bát svého účtování".
Dva dny chodí Karas netrpělivě. Čeká ještě jednu depeši. Nahnal přece všecky světové agentury k tomku berlínskému vystoupení - že by z toho nic nebylo? Teprve třetího dne přichází místo depeše dopis. Princeznička Lilili píše starému králi Habadějovi XV. všecka ještě rozechvěna, jaký to byl nádherný večer, jak lidé bláznili, jak se k ní seběhli managerové a ředitelé agentur, jak nevěděla, co si ze všeho pro začátek vybrat, a jak podepsala za velmi krásných podmínek pro Paříž. "Taky mnoho princů se vyskytlo a stále mne obléhají. Ale žádný z nich není tak krásný, jako byl můj bílý princ Cinkapúr ze země Mezipotápské, když mě unesl v Karlíně na armaru. Pověz mu to, dobrý, milý králi Habaději, že mu pořád zůstávám věrna".
"Tedy Paříž", řekl si Václav Karas, "to není špatné".
Chvilku přemýšlel, pak sháhl do přihrádky s dopisními papíry, vytáhl jeden a jal se psát dopis pánům Otakaru a Břetislavu Breburdovým, majitelům divadla Varieté v Karlíně.
"Vážení pánové, koncem kvěna 1925 dojde má nynější smlouva o nájmu Vašeho podniku. Oznamuji Vám zdvořile, že ji už neobnovím. Bue to právě 35 let, kdy jsem převzal vedení Théâtre Variété Humberto z rukou Vašeho nezapomenutelného pana otce. Povznesl jsem tento podnik na první v celé Evropě. Děkuji Vám i památce Vašeho tatínka, že jse mi to Svou blahovolnou spoluprací umožnili. Jako bych ho slyšel: 'Klára Pachtová...' Byla to radost, zde pracovat. Poslední léta úspěch poněkud ochabl. nebylo to vinou programů. Vkus širokých vrstev se mění a varietní program už tolik neláká. navrhovali jste mi několikrát, abych přeměnil podnik na revuální divadlo. Na prahu sedmdesátky se necítím k tomu povolán. Doufám, že Vám oznamuji své rozhodutí dost brzy, abyste mohli klidně provést změnu v ředitelství i v provozu. Kdybyste chtěli začíti s revuemi hned v červnu, zařídím všechno potřebné, aby už v květnu bylo Vám jeviště k disposici pro zkoušky. Upozorňuji jen na jedno: jméno Humberto zmizí s afiší zároveň se mnou. To je má firma - račte e podívat do původní smlouvy z roku 1890, - disponuji s ní výhradně já. Nemusím Vás snad ujišťovat, že jí žádným způsobem nezneužiji proti Vašemu podniku. Jméno Humberto bude nyní žít zcela jinde a ve zcela jiné podobě. Srdečně Vám oddaný Václav Karas, ředitel".
Mladí Breburdové odpověděli velmi srdečným dopisem, že s lítostí berou jeho rozhodnutí na vědomost. Děkovali mu za jeho práci, obšírně oceňovali její zásluhy a vyprošovali si jeho rady, než bude změna provedena.
"Loučení číslo jedna máme za sebou", řekl si Karas, ukládaje dopis do portfeje smluv. Zavolal pak sekretáře a nadiktoval mu oběžník agenturám a dopisy pro Mefevacim a Mezorvacipod o svém odchodu z ředitelství a o zániku firmy Théâtre Variété Humberto. Jeden z těch dopisů způsobil, že president O'Harrieh zařadil do Programu onu sensační výzvu k hvězdám.
Začala se poslední sezóna Václava Karase, nejrůžovější čás jeho života. Všecko bylo hotovo, všecko připraveno, žádné nové smlouvy se nemusely podpisovat, žádnánová čísla shánět. Artisté přijížděli s vědomím, že jsou v tomto domě naposledy, a že přijedou-li snad ještě někdy po letech, neuvítá je zde tento laskavý papá Karas, kterýs e od nepaměti staral o jejich úspěch blaho. Každých čtrnáct dní se lidé vyměnili, ale v zákulisí vytrvale vládla táž srdečně slavnostní nálada. nad každou šatnou jako by visela melancholická sufita vzpomínek a loučení; překonat se to dalo jen sdílnou účastí. Papá Karas, uvolněný od všech starostí, vysedával mezi nimi na titěrných šamrlátkách garderob a nemohl se nabažit hovorů, které mu s tisícerých stran znovu přivolávaly celý ten rozběhlý svět artistů a artistek, jejž tolik miloval. Jako by se probíral růžencem, vyptával se každého "čísla" na celé jeho příbuzenstvo až k dědům a babičkám, sledoval činnost strýců a tet, švakrů a švekruší, bratranců a sestřenic, obnovoval si v paměti osudy partnerů a podílníků každé firmy, se zájmem sledoval, kdo kdy kam zmizel, kdo uskočil z toho věčného kolování od města k městu. Byly to hlavně ženy, které pod závojem nevěsty opouštěly kulisy a manéž, aniž tím bylo přerušeno jejich profesionální příbuzenství. Papá Karas vedl v evivenci i tyto krásné nevěrnice, zajímal se o osudy každé malé girl, která kdy vyklepávala svůj step na jeho scéně, a jejich slovutné manžele, vynikající někdy zvučnými tituly, přiřaďoval si jako švakříčky na okraj této neklidné, měnivé rodiny. S mnohými z těch manželství byl aspoň v písemném styku, když ne osobním. Jeho srdečné gratulace k svatbám vzubdily zpravidla v novomanželce takové vzpomínky, že neodolala a odepsala tomunezapomenutelnému principálu. A Karas odpovídal tak mile, jako by šlo o skutečné příbuzenstvo. Kdyby se teď, až bude volný, rozejel do světa, mohl by asi po celé Evropě žít zadarmo jako nejmlejší host na nesčetných zámcích a vilách, nadšeně uvítán kněžnami, hraběnkami a baronkami, manželkami diplomatů, velkoprůmyslníků a všemocných ředitelů, které vesměs kdysi zářly krásou a uměním pod jeho patronací. Vždycky ho srdečně zvaly a teď, když se rozneslo, že opouští svůj kamenný dům, znovu přicházely jejich navoněné dopisy, plné vzpomínek, díků, blahopřání a také vzdechů po ztracené kráse v kulisách. Jak sezóna míjela, hrnuly se sdílné a účastné listy ze všech konců světa, z Ameriky, z Australie, z Indie, z Japonska; kde byl nějaký varietní podnik nebo putující cirkus, všude se vyskytl někdo, kdo s láskou vzpomínal na papá Karase a nechtěl zůstat mezi posledními, kteří přijdou vinšovat štěstí do nového života. Ovázány barevnými stužkami rostly balíčky těch dopisů v celé stohy a tvořily nejblaživější chloubu staříka Karase.