Začátkem kvtěna si Karas zajel do Budějovic a krásným jitrem putoval do hor a lesů, do Horní Sněžné. Rozložitý, krásný modřín ho uvítal rozechvělými třásněmi u hrobu otce a matky. Postál tam hezkou chvíli, než si urovnal v hlavě všecky mylenky o tom, co je lidský život. Sešel pak do vsi, kde už nikoho neměl a kde ho nikdo nepoznal. Byly tu většinou jen ženské, mužští byi ve světě, u cirkusů. Až se tomu musel usmát, co všecko s nebožtíkem tátou způsobili. Koukl se do kostela, zašel si k farské zahradě, jestli ještě přesahují hrušně a švestky přes plot. Pak se pustil kousek do lesa, koukl se k račímu potoku a v jedné dubince bezděky přiostřil zrak, nespatří-li v trávě hlavičku hříbka koáka. Prošel lesy svého mládí až na německou stranu, počkal si tam na autobus a spokojeně sjel dolů do Budějovic. Krásné to tu bylo, krásné, tiché a smírné, ale on již velké město neopustí. Příliš si navykl na jeho hluk a tempo.
Když se navrátil, shledal, že sekretář musel ke stolu s horou dopisů přistrčit nový a ten že je taky vrchovatý.
"Teď v květnu", povídal tajemník, "je to jako lavina. A je v tom plno ohlášek, že přijedou jedenatřicátého osobně se s vámi rozloučit".
"Svět je, chlapče, přec jen dobrý a život je krásný", řekl Karas dojat.
"Taky jem na to myslel", odpověděl šednoucí už nástupce Steenhouwerův, "ale ono to bude tak: každý člověk si vytvářís svůj svět a nakonec se setká s takovým, jaký kolem sebe utvořil".
"Možná, mladíku", kýval hlavou Karas, "ale co provedeme s těmi návštěvníky?"
"Bude to blázinec. Pokladna má ultimo vyprodáno a tady je plno přihlášek.
"Zahrát pro ně odpoledne?"
"To nejde, pane řediteli. Postoupili jsme divadlo Breburdům na zkoušky a budou mít doho dne generálku. Snad jediné možné by bylo... kdybyste chtěl na to pár tisíc obětovat... uspořádat někde odpolední čaj, jako recepci, a tam se se všemi rozloučit".
"Výborně, chlapče. Na tisícovkách nezáleží, ale na setkání s milými lidmi záleží. Vezměte si to na starost, pane Kauble, prosím vás, já budu muset beztoho pořád jen vyřizovat korespondenci".
Tak se stalo, že šéfredaktor Hlasu národa jednoho dne dostal tištěný lístek:
"Pan Václav Karas Vás zve na čaj do haly hotelu Carlton o 17. hodině dne 31. května 1925".
Díval se na tu kartičku, obrátil ji na rub, pak natočil telefon.
"Haló, je tam Hlas lidu? Dejte mi šéfa, prosím... Servus, Honzo, tady Oadil. Prosím tě, dostals také pozvání od toho Václava Karase? Kdo to je? Je to ten bývalý ministr?.. Co, ředitel Varieté? Vždyť to měl nějaký Humberto?.. Ale, pětatřicet let? Jakživ jsem to jméno neslyšel. No, ale nejdem tam, když to není nikdo z politiky, co?.. Dáváš to do lokálu, to je správné. Já to udělám taky tak. Děkuji, Honzo, servus".
Šéfredaktor položil sluchátko a stiskl tlačítko zvonku. Přišel sluha.
"Kouknou, pane Kohout, dají to panu Chlebencovi do lokálu".
Za chvíli se zaklepalo a redaktor pro místní zpravodajství Chlebenc vstoupil s tou škartkou v ruce.
"Pane šéf, poslal jste mi tuhle pozvánku... ale pěkně prosím, neračte vědět, kdo ten Karas vlastně je?"
Šéfredaktor se rukama odstrčil i se židlí od psacího stolu, aby mohl lépe vystrčit své mohutné břicho. Pak zvedl obě ruce nad hlavu a začal láteřit.
"Člověče, to jste šéf lokálu, když nevíte, kdo je Václav Karas? Pětatřicet let ho máte v rajoně a vy o něm nic nevíte? Jak si to, člověče, představujete, že takhle můžeme dělat noviny? To já, který tady sedím přilepen zadnicí k té židli, protože ořádmusím hlídat vaše boty, to já vám mám vykládat, kdo je kdo?"
"Bohužel, já opravdu nevím... nějak mi to ušlo..."
"Ušlo, ušlo. Kolikrát jsem vám říkal, že si máte pořídit lístkový katalog. Václav Karas je vynikající ředitel divadla Varieté!"
"Ah tak. Já myslel, že je tam ředitel Humberto..."
"Člověče, neblamujte se, vždyť je to vytištěno na každém plakátě".
Chlebenec vylezl od šéfa a odplivl si.
"Otče Kornoute", obrátil se v předsíni na sluhu, "jestvuje už v těchto komnatách Bírhund?"
"Jó, píše v reportárně".
Chlebenec zamířil do pokojů zpravodajů a zastavil se u reportéra Paličky, řečeného Bírhund.
"Kouknou, Pivopes, tuhle maj nóbl pozvání na čj, ale ne aby se tam zase ukoňakovali".
"Václav Karas? Kdo to má být? Jeden Karas dostal čtyři léta za kasu, ale to byl Lexa. Alexander..."
"Voni jsou taky psí-cholog, Pivopes. Kasař jich bude zvát do Carltonu, co? A to nevědí, že Karas je už pětatřicet let velezasloužilým ředitelem ve Varieté? Voni jsou mi taky reportér. Kdyby se člověk na nich spoleh, to by moh vydávat noviny pro slepý. Všecko v rajoně musím za ně vědět já. Tak tam dou a udělaj z toho čaje vomáčku na pětatřicet řádek, starej má na to sliny".
Když Chlebenec odešel, Palička vztekle hodil škartkou na stůl.
"Jo, zrovna v pět hodin půjdu do Carltou, když hraje Viktorka se Spartou vo svý třetí místo".
Vyskočil a otevřel vedlejší dveře.
"Tě bůh, kulturo, nesu ti provotřídní divadelní událost, ředitel Varieté Karas dává čaj na rozloučenou. Šéf ti vzkazuje, že tam máš jít a sfouknout to na pětatřicet. Může to být i citovka".
"To je blbina", ozvalo se z pokoje, "šéf si u mne objednal velký referát o generálce na revui ve Varieté a teď mám být zároveň na čaji? To mu hned brnknu..."
"Ne, nevolej ho, miláčku, já už to zařídím..."
"Ah tak, ty prevíte, tos to chtěl jen na mne přehrát?"
Palička přirazil dveře a div tu pozvánku vzteky neroztrhl. Vtom se objevil někdo v chodbě naproti.
"Pěkně vítám, pane Trunec, jdou dál".
"Dobrý den, pane kolego Bírhunde", a do pokoje vstoupil uctivý dědeče, ukláněl se a podával Paličkovi ruku. Pan Trunec býval čtyřicet let lokálním zprvodajem Hlasu národa a nyní už žil dvanáct roků v pensi. Jeho nejvtší slávou bývaly referáty o bálech, pohřbech a jiných okázalých událostech, kdy bylo podle tehdejší zvyklosti povinností novin vyjmenovat co možno všecky účastníky, popsat dámské toalety, vypočítat věnce a nápisy na stuhách. Miloš Trunec byl na tohle matador, jeho referáty byly vždy nejobsažnější, dovedl jmény i tituly vyplnit dva tři sloupce svých novin. Měl nepatrnou gáži a honoráříček za každou otištěnou řádku. Hodnostář s dlouhým jménem a tituly na dva řádky měl pro něho cenu šesti haléřů, protože za řádku dostal tři. Později se v novinách od této zvyklosti upustilo a redaktor Trunec přišel o slávu a příjmy. Vydavatelstvo mu to trochu vanahradilo na gáži, nicméně Trunec se cítil uražen a pokořen. Od chvíle, kdy zrušili honoráře a on nemusel počítat řádky, přestal číst noviny. Co bych je četl, říkal opovržlivě, já vím všecko dávno napřed. Ve skutečnosti nevěděl nic, protože se o nic nestaral a nezajímal. Nedovedl se rozloučit se svými starobylými frázemi, nedovedl se přizpůsobit tempu nové doby. Vývoj novin šel v redakci mimo něj, lokál převzalimladí, ostří hoši a Trunec jen chodil a naříkal: "Není tu úcty ke starým zasloužilým pracovníkům. Vyskytne se práce a mně se nic neřekne. Mně se vůbec nic neřekne v tomto domě". V šedesáti pěti letech ho dali do pense. Přijal to s rozhořčením jako nespravedlnost, nadával na svůj list jako špaček a denně tam šel vysedávat, zda se přece nevyskytne pro něho nějký úkol. Nechali mu tam jeden vedlejší stůl, kde usedl a za chvíli usnul. Prospal a proklímal své dvě tři odpolední hodiny, pak se oblékl a se smutným konstatováním, že jemu se nic neřekne, rozloučil se uctivě s mladými kolegy a capkal domů. Nechápal už, co se kolem něho děje, nevyznal se v radakčních změnách a novým lidem, kteří teď dělali noviny, říkal podle jejich přezdívek, jak je časem zaslechl. Také o Paličkovi byl přesvědčen, že se jmenuje Bírhund.
"Pane Trunec, voni jsou ten pravej mužskej", volal na něho Palička. "Jestlipak se pamatujou ze svých časů na nějakého Václava Karase?"
"Jakpak ne, pane kolego, jakpak ne. Václav Kars byl pozamentýr v Perlové ulici a kandidoval do sboru obecních starších za staročechy".
"Voda, voda, samá voda..."
"Pak byl Václav Karas na Malé Straně, rukavičkář, co se mu dcera utipila vo rachejtlích... pak Václav Karas, majitel pohřebního ústavu ve Smečkách, jak se mu tenkrát splašili koně s mrtvolou. Ten to není? Tak to bude Karas Václav, kameník na Slovanech, co mu jednou neznámí pachatelé ukradli náhrobek!"
"Ne, žádný z nich".
"Inu, Karasů bylo v Praze mnoho. Co rada vrchního zemského soudu Karas, ten byl taky Václav nebo Bolemír, to už nevím, mně ta dvě jména nějak znějí pohromadě. Taky ne? Nebo Karas, koňský řezník a uzenář... nebo Karas, direktor ve Varieté..."
"Výborně! Ten to je".
"No vidějí, že starý Trunec ještě zná svou věc. Copak je s ním?"