Na koukání však nebylo kdy. Zvířectvo kolem dokola se dovolávalo snídaně. Karas se vrátil do stájí, koně mu byli přece jen ze všeho nejbližší a nejmilejší. Pomáhal je krmit a vynášet od nich hnůj, pak se učil u nějakého Hanse správně koně vykartáčovat a čistit jim kopyta. Pak teprve měl po prvé volnou chvíli, kdy si mohl projít celý podnik a trochu se s ním seznámit. Cirkus ml ústřední okružní chodbu, kolem níž byly všecky jeho místnosti. Skladiště a zásobárny všeho druhu i šatny personálu byly na vnitřní straně, jako zasunuty pod stupňovitá sedadla hlediště. Ředitelské místnosti, pracovny a šatny lepších umělců byly na vnější straně a měly okna nebo aspoň okénka. Mezi hlavním vchodem pro obecenstvo a bočním vchodem pro účinkující byl pokojík s kuchyní, kde bydlil kulhavý John Harwey, vdovec a cirkusový invalida, s dcerou Alicí, nehezkým děvčetem krásných narudlých vlasů. Proti hlavnímu vchodu byla brána cirku, nyní zatažena tmavočerveným závěsem, nad ní škeble pro hudbu, za ní vchody do koníren a do zvěřince. To byly dv další rozměrné dřevěné boudy, které dal přistavět Berwitz, když podepsal dlouholetou smlouvu o nájmu hlavní budovy. V pravé boudě stáli v dlouhých řadách kon, kterýc se užívalo při představení. Tažené koně cirkusu měl Berwitz v konírnách porůznu najatých. V levé boudě byly klece se zvířaty. Na druhém konci se z obou síní mohlo vstoupit do novějšího vysokého přístavku, kde na nízkém podiu přešlapoval slon Bingo. Tou částí vybíhal už Cirkus Humberto do opuštěného volného prostranství za Reeperbahn, kde stály kolem dokola Berwitzovy maringotky, obývací vozy komediantské, některé provedené se značným přepychem, některé chudé, téměř každá jiná, jak je Cirkus Humberto nebo jeho artisté v nejrůznějších koutech Evropy získali. V některých bydleli Berwitzovi lidé i teď přes zimu, kdy se nejezdilo, zůstávajíce raději věrni maličkému domovu na kolech, než aby se stěhovali do městkých zdí. Volné prostranství mezi maringotkami bývaoza teplého počasí oblíbené cvičiště některých umělců, byla v něm i vyznačena a urovnána jakási manéž, aby cvičící měli představu o správných rozměrech. Celé to prostranství bylo nejmilejší místo oddechu pro všecky zaměstnance, kteří tu sedávali na kládách nebo na schůdkách vozů. Jinak tu visívalo mezi vozy prádlo, na jaře mezi sporou travičkou hrabalo pár slepic a volně tu skotačio pět nebo šest cirkusáckých dětí.
"To bude dobré místo pro Vašíčka, než odjedeme", řekl si Karas, vraceje se z této obhlídky. Nemohl se už hocha dočkat. Smluvil s bytnou, že mu ho přivede, až půjde do trhu nakupovat. Bylo už půl desáté, když se Alice Harweyová objevila u vchodu do manéže a volala: "Pan Karas má tady návštěvu!"
První, komu Karas hocha představil, byl ovšem Kerholec.
"Tak ty jsi ten slavný Vašek Karasů z Horní Sněžné?" oslovil ho protřelý Kerholec, mrknuv znalecky po osmahlé tváři venkovského chlapce, z níž zářily velké, bystré oči.
"Ano".
"A už jsi byl v cirkuse?"
"Byl. Včera".
"Jak se ti to líbilo?"
"Bylo to překrásné?"
"A co se ti líbilo nejvíc?"
"Koníčky".
"No, to máš dobré oko. A pojedeš s námi?"
"Pojedu".
"A nebojíš se, že tě koníčky pokopají nebo kousnou?"
"Ne. Já na ně křiknu a prásknu bičem a oni si stoupnou do řady".
"Tak ty tedy budeš cvičitelem?"
"Ano, a jezit budu tadyhle dokola a skákat na koni, táta mi to slíbil, viď, táto?"
"Když ti to táta slíbil, to je ovšem jiná. Ale víš, že se budeš muset moc učit a že je to velká dřina?"
"Ať".
"A to nesmíš brečet!"
"Já nikdy nebrečím. Když jsme se doma prali s kluky, všichni brečeli, když dostali kamenem, jenom já nebrečel, já jsem se za klukem rozběh a zbil jsem ho".
"A co když ti utek?"
"Ále neutek. Já jsem je všecky dohonil. A když utek, tak jsem ho chytil zejtra".
"Tos byl tedy největší práč ve vsi?"
"To já nevím. Ale všecky jsem přepral".
"No, to máš tedy dobrý základ k cirkusu. Když to vydržíš, budeš jednou direktorem".
"No třebas, ale hlavně budu jezdit a skákat".
Kerholec ho pohladil po hlavě a obrátil se na Karase:
"Kluk je pořízek. Ten by to moh k něčemu dotáhnout, ale musíš ho hned dát cvičit. Sedm let, to je nejvyšší čas pro dítě v cirkuse. Ale teď ho zaveď ke kasírce, ať se jí poděkuje za lístek. To jí bude dělat moc dobře, to si ji koupíš a kluk pojede".
Karas tedy vzal hocha, vedl ho k pokladně a cestou mu nacvičil potřebné "rukulíbám, milostpaní". Frau von Hammerschmidt uvítala chlapce sirotka s náramným rozechvěním. O klucích a rvačkách se s ním ovšem nebavila, ale mluvila dojatě o mamince na nebíčku, které hodný hošíček musí dělat zde na zemi radost, aby nebyla před Pánem Bohem smutná. A když slyšela, že Vašek chce jezdit na koni, schválila mu to, že je to správné odhodlání, že nebožtík pan major Hammerschmidt taky začal jezdit jako hošíček a jaký pak to byl slavný překážkář, na knížecích parforsních honec vždycky na něho čekali jako na kápo. A ona že promluví s panem ředitelem Berwitzem i s panem Perreirou, aby si hocha všimli. Nakonec vytáhla z háčkované sdrhovací pompadurky půl rohlíku, dala jej chlapci s tučným polibkem, podala ruku Karasovi a obrátila se k okénku a k lístkům.
Když se vrátili do manéže, zůstal hoch jako učarován: kruhem tam běželo šest pofrkávajících běoušů, za nimiž bylo vidět paní s bičem v ruce Na její zavolání se šimlíci na zadních nohou očočili a běželi obráceně, a na další zavolání se pak obrátili a jeden druhého předběhl, až byli zase v řádce, a pak se najednou obrátili čelem k ní, zvedli se na zadní nohy a přišli k ní ze všech stran do středu stáli tam, dokud nespustila ruku s bičem. Vašek křečovitě tiskl tátovi ruku a díval se na bílé koně jako na zjevení. Cirkus byl prázdný, jen dole pod lóží stál pan Selnicki s očima trochu zaslzenýma a opíral se o bariéru, odkud občas vylovil láhev s rumem.
Kars si v té prázdnotě nebyl jist, zda nepřekáží, snad není dovoleno dívat se na zkoušky. Odtáhl tedy chlapce zpět do chodby, obešel irkus a zavedl ho do koníren. Cestou potkali dobře deset lidí, které už Karas od vidění znal a kteří se pozastavili teď, když nebyl kalup, a zajímali se o chlapce, zda s nimi pojede. Karas měl radost, že ho všichni tak srdečně vítají. Ve stáji zavedl Vaška k tomu Hansovi, který ho ráno učil čistit koně, a ohlásil mu, že mu vede pomocníka. Hans si utřel širokou dlaň o modrou zástěru a potřásl Vaškovi rukou, jako by to byl starý chlap. Tomuhle Hansovi Vašek mnoho nerozuměl, mluvil jinou němčinou, než se mluvilo na Šumavě, ale dětským pudem pochopil, že je to hodný člověk. A pak byl od těch koníčků, znal každého jménem; kterého zavolal, ten otočil hlavu a velkýkma očima se po Hansovi podíval. Ale co bylo to všecko proti tomu, když Hans najednou vzal Vaška za rukáv a dovedl ho až na konec stájí, kde ve ezvláštní ohradě stáli čtyři malí strakatí koníčkové, jako stvořeni pro takového kluka, jako byl Vašek. Vašek uchvácen zvedl obě ruce a bezděky vykřikl česky:
"Ježíšmajnkote - bandurkové!"
Chovali takové roztomilé zakrslíky na Hluboké a dost daleko s nimi zajížděli. A lidé v kraji si našli pro ně výraznou přezdívku: bandurek, bandurkové. Zde tedy měl Vašek před sebou čtyři bandurky, a když je Hans zavolal jménem, seběhli se a jeden přes druhého natahovali krky. A Hans najednou popadl Vaška za ramena, a než se nadál, posadil ho na krajního z nich. Vašek se trochu zalkl překvapením, ale hned stiskl nohy a rukou se chytil hřívy, aby nespadl. Hans ho zprvu přidržoval, ale teď ho pustil, otevřel vrátka a zavelel:
"Mary, pojď!"
Kobylka pohodila hlavou, vyšla s Vaškem do chodby a nesla se drobným krokem Hansovi po boku chodbou dolů. Hans něco křikl, Mary se obrátila a rozběhla se klusem k své ohradě, že měl Vašek co dělat, aby nespadl. Ale udržel se a několik koňáků s kartáči v ruce volalo na něho "Bravo!" V ohrádce sklouzl Vašek sám s bandurka a poplácal si ho. Nechtělo se mu od něho, ale táta zavolal, aby šel, že sám se tu musí dát do práce. A vyvedl hocha na zadní prostranství, kde se také zrovna cvičilo.
"Vašku, tady musíš na mne počkat, až bude čas jít na oběd. Nikam mi nelez a hrej si tady Koukej, tamhle vzadu sedí na schůdkách dvě hezké dětičky, s nimi si můžeš třebas hrát. Jdi k nim a seznam se s nimi. Ale tuhle do toho kruhu, kde ti páni cvičí, nechoď, tam se nesmí, tam bys jim překážel".
Táta se vrátil ke koním a Vašek osaměl. V tu chvíli se mu z mysli vytratili táta i koníčkové, neboť před sebou měl náramnou podívanou na dva pány, kteří chodili dokola po rukou. To se mu tak líbilo, že si poskočil a rozběhl se blíž k nim a tam si podřepl do trávy, aby se na tu legraci dokonale koukl. Páni při tom všelijak kejklali nohama, někdy zůstali stát, rozepjali nohy a spouštěli je pomalu až k zemi a zase je zvedali vzhůru. A pak se najednou skočky postavili na nohy, otřepali si ruce, vyhrnuli spadlé rukávy košile, jeden na druhého něco křikl, ten se rozběhl, ten první přičapl k zemi a dal ruce do klína, ten běžící mu do nich skočil, ten přikrčený se najednou vzepjal a vyhodil toho druhého daleko od sebe, takže ve vzduchu udělal kotrmelec. Bylo to tak překvapující, že Vašek vykřikl "Hóóó!", vyskočil a radostí se otočil na patě dokolečka. Ale hned si zas sedl, protože ti dva to opakovali. A udělali to za sebou snad desetkrát. Vašek uvažoval, že tohle je vlastně ještě hezčí než jezdit na koni. Ve vsi bylo několik kluků, kteří už jeli na koni; Franta Šemberů, co měli velké hosodářství, jezdil dokonce s bratrem plavit koně do rybníka a tam seděl na lesknoucí se kobyle v promáčených kalhotách a náramně na ni křičel "Hýjo, stará" a "Prr, stará" a "Uhneš, ty mrcho zatracená"; ale takhle skákat neuměl nikdo, to by teprve čubrněli, Franta a Pepík a Honza Bláhů a Jirka Cikhartovo a Tonda Cerhů. Nebo takhle přijít po rukou k babičce a nohou jí zaťukat na dveře, ta by se vyjevila, panečku!"
Kolem chodili lidé a vůbe si nevšímali cvičení. To se Vaška až dotýkalo; podíval se po každém příchozím a očekával při nejmenším obdiv a uznání, ale všichni byli tuze lhostejní. To nebylo hezké k těm pánům, kteří se tolik namáhali udělat pěknou psinu. Teď si třebas našli kousek půdy, odkud odkopli každý kamínek, a pak ten jeden skočil tomu druhému rovnou oběma nohama na krk a ten druhý, jemináčku, ten spodní se převalil a oba padali, ale nedopadli; jak měl ten horní natažené nohy, tak se na ně postavil a teď toho spodního mezi nimi protáhl a vyzvedl ho na rukou do vzduchu a nad sebe, ve stojce, a tak stáli jeden nad druhým, až pak ten vrchní odskočil. Sakra, tohle to umět třeba s Tondou Cerhů, to by ho Vašek protáhl a vynesl nahoru, to by Cerhovo Nanynka koukala, jaký je Vašek silák a jak kunštovný. Najednou cítil potřebu zkusit se a ukázat, že taky něco dovede. Kde jsou ty děti, co o nich mluvil táta?
Opravdu, ještě tam sedí na schůdkách. Ale jsou to nějaké hrozně pořádné děti, kluk má bílý límeček a kravatu a holka sedí v kloboučku a drží slunečníček. To se Vaškovi nelíbilo, ale byli asi tak velcí jako on, zabočil tam tedy pomalu a oklikami, pískal si a otáčel se a velicos po cestě prohlížel, aby se nezdálo, že jde rovnou k nim. Ale když k nim došel, bylo potřebí nějak upoutat jejich pozornost. Vašek tedy vykřikl "Hele!" a udělal u protějšího vozu svíčku. Pak se spustil a udělal kotrmelec. Pak se postavil a koukl se, co oni. Holčička vyprskla do smíchu a šťouchla do hošíčka, který se nějak zakabonil. Vašek se postavil proti němu, rozkročil se a křikl:
"Jsi od cirkusu jako já? Já budu skákat!"
Hošíček se zamračil ještě víc. Vašek dal prsty do úst a hvízdl. Pak se nafoukl a volal:
"Já budu skákat a chodit po rukou a dělat kotrmelce ve vzduchu. A co umíš ty?"
A teď se stalo cosi, co Vaška na chvíli úplně ohromilo. Ten způsobný chlapeček sáhl za sebe, vytáhl cylindr a hůlku s kostěným knoflkem, zvedl se na schůdkách a řekl vztekle takovým tenkým, zlobivým hláskem:
"Mladý muži, vy se mýlíte, když nás považujete za děti, jako jste vy. My jsme dospělí lidé a plníme v cirkuse řádně své povinnosti trpaslíků. Chcete-li si hrát, najděte si někoho sobě roveň. Poroučíme se vám. Emilie, pojď!"
Domnělý chlapeček si narazil cylindr, sestoupil se schůdků a podal ruku holčičce, která se předtím smála, ale teď honem zvážněla. I ona sešla dolů, sebrala pravicí vlečku sukně, levicí se zavěsila do manžela a oba odešli s nosem zdviženým.
Vašek stál jako opařen. Odjakživa slýchal o trpajzlících, že jsou to takoví malí dědečkové s bílými fousy, a nikdy ho nenapadlo, že taky musí být nějací mladší trpajzlíci, než zestárnou a zalezou do podzemních děr. Ale přitom přece jen nemohl přemoci dojem, že má před sebou kluka s holkou a že utrpěl porážku a že by měl tomu klukovi napráskat, aby ta holka poznala, co on je zač. Nicméně zůstal z toho všeho zaražena teprve po chvíli se vzpamatoval, a aby zachránil reputaci, vyskočil na schůdky vozu a křičel:
"Trpajzlík, trpajzlík,
nedosáhne na majzlík!"