"Ale, ale, copak von je ještě živej? Já myslel, že už dávno umřel".
"Ne, tuhle je od něho pozvánka a šéf jich moc prosí, aby byli tak laskav a napsali o tom asi třicet řádek".
"Ale jo, ale jo, pročpak ne. Ono asi leccos sem pro mne přijde, ale mně se holt nic v tomhle domě neřekne. Udělám referát, to se ví. Ale těch třicet řádek, to nevím. Kouknou, pane kolego, já to udělám, jak jsme to dělávali, a oni si to potom proškrtají. Kdy je to, už zítra?"
Pan redaktor Trunec té noci téměř nespal rozčilením, ráno si po dlouhých letech zas řezal čtvrtečky papíru a špičatil tužky. Pozvání bylo na pátou hodinu, ale on už ve dvě vyšel z domu. Pro posilnění se zastavil cestou ve třech vinárnách na osminku vemutu a náprsteček slivovice. Do hotelu Carlton dorzil mírně rozkurážený.
"Sedmá velmoc", představil se nějakému číšníku. "Kdepak jsu tady novináři?"
"Nevím, vašnosti, ale zavolám pana sekretáře".
"Račte dál, pane redaktore, pěkně vás vítám", zahlaholil sekretář Kauble. "Tak vy račte být z Hlasu národa, to nás velmi těší. zatím jste tu z novin jediný".
"Inu, to je ten dnešní tisk. Mladí páni. Copak tu vlastně oslavujeme?"
Sekretář mu to rychle vysvětlil a uvedl ho do velké haly. Trunec zůstal překvapen stát. V hale byla shromážděna vybraná společnost. V protější stěně bylo schodiště, po němž sestupovali ještě sva další účstníci. Schodiště bylo lemováno postavami uváděčů divadla Varieté v červených a modrých livrejích.
"Bude snad libo čaj, pane redaktore, nebo napřed koňak? Koňak, že ano. Hned jej přinesou. Račte si sednout tuhle, budete mít pěkný výhled".
Trunec se rozhlížel.
"Skvělá společnost, nádherné toalety, opravdu. Ale prosím vás, budete mi muset říci, kdo to tu všecko je. Já tu nikoho neznám. Například ta dáma v červeném moaré..."
Trunec už měl papír na stolku a tužku v ruce.
"To je hraběnka Sellingen-Waldenhorst, pane redaktore, původně La Bella Josma, břišní tanečnice. A ta starší dáma s tou rajkovou okrasou v účesu je kněžna Caldini, bývalá vedoucí girl v druhé trupě Tillerově. Ta mladá ve žlutém hedvábíje choť švédského vyslance barona Svendsona, výtečná ekvilibristka z Duo Jansen and Maud. Ta stařenka vedle je vdova po placmistru Kerholcovi, krasojezdkyně Alice Harweyová, a ti tři páni u ní jsou její synové, majitelé světového Cirkusu Kranz. Ta mladá dáma v modrém, která se s nimi baví, je slečna Ella krčmáříková z Horní Sněžné, znamenitá krasojezdkyně v jejich podniku. Pane vrchní, nalejte panu redaktorovi ještě jeden Courvoisier. Vedle slečny krčmáříkové stojí Edmond Gambier ze slavné krotitelské rodiny Gambierů, a ta dáma, která se teď na něho obrátila, je bývalá ruská velkokněžna, která už zase pracuje jako xylofonistka. Ten tlustý pán s pivem v ruce je Lubitschke-Sailoni z Berlína, generální tajemník Mefevacium, a ti dva, co s ním mluví, jsou žonglérské duo Jean & Jean, Cikhart a Cerha, taky z Horní Sněžné. Po schodech přichází choť brémského bankéře Liebelta, umělkyně v převlecích, a pán, který ji doprovází, je komerční rada Steinitz, majitel berlínského Edenu. Tohle je továrník Kostečka s chotí..."
"Prádlo Excelsior, Těšnov, ne?" pronesl Trunec uprostřed vytrvalého psaní, jsa rád, že konečně někoho zná.
"Ano, a s nimi jde jejich zeť, universitní profesor doktor Karas s chotí, matematik světové proslulosti..."
"Toho neznám, za mých dob to byl nýmand..."
"A teď ta nádherná krasavice, to je taky nikdo, to je markýza of Breadwell, ta byla jen figurantkou u Spelteriniho, kouzelníka. Ale to děvčátko za ní, to je rasa ze starého rodu, Alberta Gevaertsová, žonglérka. Teď mě na chvilku omluvíte, pane redaktore, tamhle na mne kývá pan O'Harrieh, to je president artistické lóže. Přijdu okamžitě. Pane vrchní, sem přijde ještě jeden Courvoisier..."
Trunec mohl po prvé zvednouti hlavu od popsaných čtvrtek. Hala už se hemžila hosty a stále noví sestuovali po schodišti hotelu. Trunec měl blažený pocit, že se zas vrátil do dob své slávy, kdy si ho lidé předcházeli, kdy mu strkali do kapes visitky s dvacetikorunou, jen aby je nezapomněl uvést, až bude psát: Mezi přítomnýmihodnostáři jsme pozorovali...
Bylo mu blaženě, koňak byl znamenitý, v sále před ním to příjemně hlučelo. Dávno už nadešla hodina jeho odpoledního podřimování. Teď, když mu přestal znít diktát, slastná únava se ho zmicnila a dědoušek Trunec nad čtvrtou sklenkou koňaku usnul. Když se probudil, byla všecka sláva ta tam, světla ve velké hale byla přitažena, hotelové uklizečky rozestavovaly po místnosti stolky a židle, v koutě seděli číšníci a přepočítávali si spropitné.
Tak se stalo, že i jediné noviny, které vyslaly na tuto památnou recepci svého zpravodaje, zůstaly o ní beze zpráv a že nemůžeme citovati žádný dokument o tom, kdo všechno se ještě dostavil, jaké ovace byly uspořádány papá Karasovi, když se objevil na schodišti, jaký byl zvučný proslov presidenta O'Harrieha a v kolika řečích zaznělo volání slávy a zdaru. Václav Karas odešel ze svého pražského působiště tak, jak to tušil: nevšímavá veřejnost o něm nevěděla, ale ti, kdo ho znali, přiletěli za ním s láskou a vděčností ze všech koutů rozlehlé Evropy.
Nemajíce dokladů pro dokumentární vylíčení oné slavnosti, můžeme je přesto doplniti podrobností, která nikým nebyla předvídána, a přece vytvořila pro Václava Karase její vrchol.
Bylo už po přípitcích a papá Karas, růžovoučký a rozradostněný, se procházel od jedné skupiny k druhé, když se náhle rozletěly křídlové dveře a do haly vstoupila mladá krasavice v cestovním trotteuru, provázená štíhlým, snědým mužem. Rozhlédla se po společnosti a už běžela mezi hosty rovnou k papá Karasovi.
"Dědo... dědoušku!"
"Lidko!"
Václav Karas zvedl ruce a objal a zulíbal svou vnučku.
"Kde se tu bereš? Přijelas na tu slávu? To je rozkošné... To je nejkrásnější z celého dne! Jak se ti daří? Výtečně vypadáš! A elegantní jsi..."
"A ty zdráv, jak vidím, svěží a veselý, to mám radost. Ale teď dovol, abych ti učinila obřadné sdělení. Nepřijela jsem sama. Musím dobrotivému králi Habadějovi oznámit, že se už vyskytl jistý princ Cinkapúr..."
Lidka se obrátila a vzala za ruku mladého svého průvodce.
"Dědečku Václave, já jsem se zasnoubila..."
"Ženich!"
"Ano. Hrabě Mario Pallachich, velkostatkář. To je ten můj kouzelný dědeček, Mario!"
"Mám nesmírnou radost, pane řediteli, že vám mohu být představen!"
Mladý muž s knírkem se uklonil a stiskl si se starým pánem ruku. V té chvíli mu na vteřinu projel mráz po těle: růžovoučký ten stařík se na něho podíval uprostřed úsměvů pohledem, který jako by prorážel až do jeho mozku a srdce. Dravá šelma nemohla mít ostřejší oči, než byly tyto dvě stažené zorničky. Ale vzápětí se to rozplynulo a zbyl tu jen laskavý úsměv a vlahé pohlazení.
"Vítám vás, pane hrabě. To je tedy dvojnásobné překvapení. Pojďte, děti, přiťuknem si číškou šampaňského. Rodiče už odešli, příliš je to tu nebavilo. Či snad již o vás vědí?"
"Nevědí, dědečku. Ty přece musíš být první. Tobě jsem dala slib - a tobě prvnímu musím hlásit, že jsem mu dostála".
"Na vaše zdraví, děti, buďte spolu šťastni".
Pozvedli sklenky se srdečnou obřadností.
"A teď to hlavní, Lidko, jakpak to bude: ty se vzdáš tance?"
"Ne, dědo. Už to máme s Mariem projednáno. Vzdám se angažmá, ale čas od času vystoupím na samostatných večerech ve velkých evropských městech. Mario sám je zamilován do mého tančení a touží po tom, abych tančila. Je tak hodný, dědo, tak jemný..."
"Ludmila Humberto tedy bude existovat dál?"
"Ano".
"Tak je to v pořádku. Abychom udrželi plamínek, který nám Pámbů svěřil do opatrování. A aby to jméno nezaniklo, víš? Já je tu zrušil, protože je poneseš ty. A kdepak bude vaše sídlo?"
"Na jeho statcích, dědo, v Hódmezővásárhely u Segedína".
"Co to povídáš? Řekni mi, jak se Mario jmenuje? Pallachich? To je úžasné. To je báječné. Hrabě Hario, víte, že jste třetí Pallachich, který se zamiloval při jméně Humberto?"
"Nemám potuchy, pane řediteli".
"To je velkolepá historie. To muselo být přímo usouzeno ve hvězdách. Ale to je povídka, kterou vám budu vyprávět až při zásnubní hostině. Máte přece v Hódmezővásárhely chov lipicánů?"
"Ano, pane řediteli".
"Nu, tak je to pravda. První lipicáni Cirkusu Humberto, o nichž jsem ti, Lidko, vyprávěl, pocházeli z hřebčince Hódmezővásárhely. Velké P s korunkou vypáleno na levé zadní noze, co?"