"Já? Já ho bít na čumák, znova a znova..."
Kapitán zvedl strašnou svou pěst a ukazoval, jak ho bil. A Vašek všecek vzrušen viděl v duchu ne Gambiera, ale sebe, jak bije pěstí tygra po čumáku.
"A co on, tygr?" sotva zašeptal.
"Jusuf? Pustit noha a utéct do kouta!"
"Hernajs", vykřikl kluk a už byl rozhodnut, že nebude ničím jiným než kapitánem nad lvy a tygry. Bouchl si levicí do stolu, postavil se a křikl: "Hrnajs, a to já taky. A zabiju lva a zabiju tygra a všecky potvory se mě budou bát".
"Óhohó", rozchechtal se Gambier. "Tak ne akrobat, ale dompteur?"
"Dontér!" přikývl Vašek, a tím jako by to bylo u něho vyřízeno. Ale byla tu ještě jedna moc důležitá vc, na kterou se bylo nutno přeptat. A zatím co dopíjeli kávu, zamířil Vašek rovnou k tomuto předmětu.
"A co ty obrázky?"
"Quoi?"
"No, ty obrázky, co máte tady na prsou a na rukou a na noze..."
"Ah, je comprends... ça, n'est-ce pas?" kapitán s rozzářenýma očima rozhrnul plášť a ukázal na prsa. Byla tam modře vypíchána žena, ležící s rozpuštěnými vlsy pod palmou a dívající se na plachetní loď, plující mezi vlnkami.
"Et ça?"
Natáhl pravici a na jejím hřbetě uviděl Vašek erb se vztyčeným lvem, po jehož stranách byla písmena L. G.
"Ano", přikývl.
"To je tatouage, víš, ta-tou-age!"
"Tatuáž. Ano. A to jste se tak narodil?"
"Comment? Nerozuměl! Co chceš říct?"
"Jestli to máte od narození..."
"Óhohohó, non, non... to ne, to je píchané, pik, pik, pik, rozuměl, jehla, pik, pik, pik a potom barva. Moc bolet, ale kapitán Gambier všecko vydržet. Chceš jít se mnou ke lvy a tygry?"
"Chci", přikývl Vašek, jemuž se velmi odlevilo, když se dověděl, že ta tatuáž je cosi umělého. Obával se v duchu, e to snad je nějaký zvláštní národ, který se narodí s modrými obrázky po těle, jako tady v Hamburku viděl lidi s černou kůží nebo se žlutou. A už si kombinoval, že dontéři mohou třeba být jen z toho národa, co má kůži s modrými obrázky. Ale když je to takhle, to mu už nic nebrání stát se dontérem, protože píchání se nebojí, to se s kluky doma píchali nebo včela bodla, to se všecko vydrží. Jen kdyby měl tak mohutné vousy, až bude kapitánem!
Léon Gambier zatím shodil plášť a myl se v plechovém umyvadle s velkým supěním a prskáním. Vašek nejrpve vylovil z košíčku ještě jednu housku, strčil ji do kapsy, pak se opěřl lokty o stůl a koukal se na obrázky, které měl dontér na zádech. Byl tam střelec, který opřen o balvan mířil na řvoucího lva, chystajícího se ke skoku. za lvem vycházelo slunce, kdežto nad střelcem ještě byly hvězdy. Pod tímto výjevem byl stočený had se zvednutou hlavou a po jeho obou stranách dva krásně vyvedené dívčí profily. Pak se začínala nějaká lesní krajina, ale Vašek viděl jen špičky smrků, ostatní mizelo pod kalhotami. Na šíji byla nějaká kulatá postava, sedící se zkříženýma nohama a s rukama sepjatýma. Vlevo od ní se táhla přes rameno kotva, vpravo sekyra. Na levé paži byl zase had, ale rozvinutý, pak nějaký náis v rámečku a pak srdce s písmenami a růžička a ptáček. Co bylo na pravé ruce, Vašek neviděl.
"Hm", sešpull hubu, jak měl tvář opřenou mezi dlaněmi, a pokračoval v pozorování a v úvahách, "takhle malovat dovede Honza Bláhů taky. Až budu dontérem, dám se od něho pomalovat. Ale hada si tam nedám. Had je blbost. A ženský jsou taky blbost. Jak může přijít ženská dontérovi na kůži? Kotva na rameni, to ještě jde. U nás na oltáři byla taky vyšitá kotva. Ale hlavně si dám vymalovat tygra a lva, jak tahají dontéra každý za jednu nohu. A dontér je bude mlátit po čumáku. A dozadu si dám namalovat koníčky, jak stojí vedle sebe na zadních nohách. A pod to... třebas... jó, pod koníčky, dám vymalovat tátu, jak troubí. A když večer budu svlíkat košili, řeknu: Hele, táto! A táta se bude chechtat, až se uvidí, jak troubí".
Mytí a česání trvalo panu Gambierovi z celého oblékání nejdéle. Hlavně česání, než si v těch krakonoších chumlanic upravl zas krásný muný plnovous podle módy a než si rozježené vlasy srovnal v uhlazený, napomádovaný účes s pěšinkou uprostřed. Zpíval si přitom "Oh, ma chère Marie, vous êtes une belle fleur..." hrozn hlubokými, dunivými tóny, jako by šlapal po basech varhan. Ale pak, když odhodil hřeben, šlo to ráz dva, košile, kalhoty, střevíce, úká tmavomodrá kazajka se stojacím límečkem a dlouhou řádkou knoflíků. Nato si nasadil šikmo zvláštní, trochu promáčknutou šapku s dlouhým, šorokým "nehtem".
"Voilà mon petit, allons, jdeme do menažrí".
Vašek seskočil s židle, ulovil čepici a vyběhl ven, aby viděl, jak kapitán stahuje "červený vlajka". Pak klusal po boku obra do protější boudy. Prostranství s cvičnou manéží bylo v tu chvíli prázdné.
Vašek nebyl ještě ve zvěřinci, a když tam vstoupil, zůstal jako omámen. Jak je možné, že mu o tomhle táta nic neřekl? Klec s opicemi! Kozel s modrou bradou! Křiklaví papoušci! Podivná zvířata v klecích. Medvědi! Ovečky! Tady bylo přece zábavy na celé dni a táta vystrčí kluka mezi vozy k nějakým pitomým trpajzlíkům. Teď si však to všecko musel nechat na jindy, dontér šel velikými kroky rovnou ke lvím klecím a Vašek ovšem s ním. Když se Gambier objevil mezi klecemi kočkovitých, šelmy se většinou zvedly, popošly ke mřížím a tiše mňoukajíce třely tělo o železné tyče.
"Bon jour, Bessie, bon jour, Corinne, comment ça va, Mahoum?" volal Gambier na jednotlivá zvířata tichým, mazlivým hlasem, a jeho ruka zajížděla jim do hřívy a do srsti, muchlala je a třela a šelmy se chvěly příjemnou rozkoší. Očima však tkvěl krotitel na kleci s Natašou. Lvice ležela ospale a unaveně a nad ní stála v kleci Anežka Berwitzová. Gambier neměl tyhle direktočiny svévole rád, ale uznával, že to madame se zvířaty umí a že si s nimi může dovolit víc než kdo jiný. Přesto byl spokojenější, když ředitelka, zaslechnuvši jeho hlas, vyklouzla z klece a zaklesla její uzávěru. Gambier ji pozdravil a Anežka, podávajíc mu drobnou svou ruku, rovnou oznamovala hlavní novinu: lvíčata bude nutno Nataše odebrat, lvice si jich nevšímá a patrně nemá pro ně dost mléka. León Gambier pokýval hlavou:
"Zkusit se to může. Kdyby vyváděla, můžeme jí jedno lvíče na zkoušku vrátit. Vezmu si je k sobě, už sjem jich měl hezkou řádku".
"Ne, kapitáne, to mi nemůžete udělat. Už jsem se rozhodla, že lvíčata odchovám sama. Náš vůz je větší a pohodlnější".
"Prosím, madame, jsou to vaši lvi, ne moji. Ale budete mít s tím plno nepříjemností, musíte si vzít ty tvorečky k sobě do postele, potřebjí živočišné teplo; a nejsou klidní a pořád vyrušují... a čistotní taky nejsou..."
"Já vím, já vím. Ale já je miluji. Jsou takoví bezmocní. Něco s nimi už musíme vytrpět, vždyť je to kapitál. U nás jim bude líp. A nebude-li žádný z nás doma, dá na ně pozor Helenka".
Vašek všemu nerozuměl, mluvili spolu francouzsky. Stál zatím u klecí a pozoroval mohutná zvířata, která po prvé v životě viděl z takové blízkosti. Pak popošel a spatřil velké žíhané šelmy. Uvdomil si, že jsou to tygři. "Hernajs", říkal si, "ty ale máš zuby, ty prevíte, ty bys šel po člověku. Ale opovaž se, já bych ti roztřískal čumák". Tygři si lenivě prohlížlei hocha před sebou, občas některý zívl. Největší z nch byl přimáčkut k mříži a snažil se zahlédnout Gambiera a Anežku, kteří stáli opodál.
Pak najednou nastal ruch. Sebělhlo se několik mužů, Gambier rozkazoval, mužští přivlekli na kolech prázdnou klec a postavili ji před klec Natašinu. Gambier vešel k Nataše, mazlil se s ní, domouval jí. Lvice se napůl zvedla a zařvala. Lev Mahum jí odpověděl. Lvice Bessie odpověděla Mahumovi. Lev Sultán zavrčel zle na Bessii. Vaška obešla úzkost z toho dunivého rachotu strašných hrdel. Gambier laskal natašu za ušima a domlouval jí. Někdo přinesl tři kusy syrového masa. Anežka si je vzala a vstoupila do prázdné klece. Otevřená dvířka byla přitlačena k dvířkám klece Natašiny. Tři krmiči stáli vedle s tyčelmi a vidlicemi. Gambier popošel ke dveřím, vzal od Anežky kus masa.
"Viens, Nataša, viens, ma chère!"
Hodil maso do nové klece. Nataša se zvedla, protáhla a plouhavým krokem došla k dvířkám.
"Pojď, Natašo", vábila ji Anežka, "pojď, maličká, tu máš masíčko".
Lvice čenichala čenichala ke dnu klece, pak se drbala hlavou o mříž, pak pomalu, pomaličku vstoupila, tiše, al výhružně rčíc. A pak skočila k masu na zemi, pokryla je tlapou a zařvala hlasitěji. Všichni kolem, i Anežka i Gambier, stáli úplně nehybně.
"Nekřič, miláčku, neboj se", řekla měkce Anežka. "Je to tvoje, nikdo ti to nebere. A tohle je taky tvoje a tohle taky". A hodila lvici druhý kus a třetí. Lvice očichávala maso, lehla si k nmu a vrčela. Anežka pomalu, stále k ní mazlivě mluvíc, pokročila k dvířkáma přešla do protější klece. Dvířka za Natašou zapadla a krmiči odtahovali její klec. Z druhé klece sestupovala Anežka a za ní Gambier, nesa v náručí tři vrnící koťata.
Vašek stál celou tu dobu napjat, zaostřeným pohledem sleduje všecko, co se tu dálo. A pěstičky měl bezděky sevřeny a v hlavě odhodlání, že se vrhne na tu potvoru, kdyby něco jeho kapitnovi nebo té paní udělala. Byl tak zaujat, že ani nepozoroval, že ho někdo zatahal za kabát. Teprve když se to opakovalo, ohlédl se a s náhlou radostí vykřikl přidušeně: "Jé, táto!"
Ředitelka se ohlédla. Karas ji pozdravil.
"Ach, Anton! Dobrý den! Tak to je ten tvůj hoch? Švagrová mi už o něm vyprávěla. Hezký chlapec. Pojď se kouknout na lví koťátka. Ale ještě na ně nesahej. Až povyrostou, budeš si s nimi hrát".
Vašek se natáhl ke Gambierovi, který se sklonil. Na levém předloktí si pravicí přidržoval tři nezehká, vlhká zvířátka, tichounce kvikající.
"Nataša chce do hnízda", upozornil jeden krmič. Obrátili se a odstoupili. Lvice, která chvíli žverkala a hryzala maso a smýkla jím po zemi, nedojedla je a vrátila se k mříži.
"Vpusťte ji zpátky", zavelel Gambier.
Přitáhli tedy opět klec, jak předtím byla, otevřeli dvířka a Nataša s masem v tlamě vskočila velkým skokem do své vystlané klece. Tam složila maso a jala se enichem hleat ve slámě mláďata. Dvířka se za ní zavřela a dělníci odváželi reservní klec. Nataša hledala, hledala, až přišla zase k masu a lehla si k němu, aby je ožírala.
"Špatná máma", řekla Anežka, "pojďte, kapitáne".
"A my musíme k obědu, Vašku", řekl táta hochovi. "Jak jsi se měl?"
Táhli spolu domů a celá cesta a celý oběd nestačily k tomu, aby vašek tátovi a pak Růžence yvpověděl, co všecko viděl a zažil. A jediný závěr všeho byl, že Vašek bude dontérem.
"A co je to, ten dontér?" ptal se táta.